ATAKA dvě

15. ledna 2017 v 20:29 | Šíryen
předchozí článek: ATAKA

Po pár letech si zvyknete.
Už to není cizí a strašlivý prvek, který na vás útočí.
Nic se nezmění, to nikoli…. Ale vy to tak nějak berete jako svou část a počítáte tím.
Prožíváte to stejně, ale jako k celku k tomu s odstupem jinak přistupujete. Více smířeně a s klidem.
Což nevím, zda je dobře. Je tu totiž jeden zásadní problém - já to mám vlastně ráda.Těší mne, když se mohu sama srazit dolů a někoho nutit trpět.
*Potíží je neustálé snažení se, abych to příliš nepřenášela na blízké.


Děje se to a bude dít. A já nemám důvod určité rudé věci nedělat…
Dříve tu byla tendence to popírat, ale můj pohled na věc se značně vyvinul.
Neberu to jako něco, čemu bych se měla vyhýbat a skrývat to. Proč?
Dá se říci, že čerstvé jizvy jsou milým dokladem toho, že nyní je mi už lépe a jsem zase o jednu panickou úzkost dál? To už to asi moc překrucuji.

Chodím s pořezanými nohami v sukni, bosá, a dělám ostudu svým bližním. Asi. Proč kolem toho dělat takové halo? Asi bych o tom ani já nyní nepsala, kdybych nebyla od začátku vystavena myšlence, že je to strašně špatné, měla bych to schovávat a stydět se.
Stále občas mívám nutkání pociťovat vinu, když něco nového přibude a milované osoby na mne znepokojeně, káravě, starostlivě hledí. Nemám ale důvod.
Poslední dobou se až příliš úzkostlivě snažím, aby o mne blízcí věděli co nejvíce. Chci, aby věděli, s kým mluví a nerada bych, aby pak v průběhu měnili názor kvůli hloupostem. A vězte, že když na takovouto skutečnost někdo, koho znáte i léta, přijde, začne se na vás dívat jinak. Není to mnou, ale jimi, a občas to mrzí.
Konečně, proč si to neužít, když už s to děje. Hrdě (haha, už zase!) reakcím čelit, povýšit se nad všechny negativní ohlasy a zničit všechny okolo svou suverénností ohledně dost tabuizovaného tématu (což zničí v důsledku hlavně mně, jasně…).Cítila jsem vždy takové sadomasochistické zvrácené potěšení ze sledování úzkostlivých reakcí.

Ať je to sebevíce vidět, pokud si vás někdo vyloženě neprohlíží… Většina lidí si toho nevšimne, jelikož se s ničím takovým nesetkali. Nenapadlo by je, něco takového hledat, a pokud to mimoděk najdou, nespojí si to se vším, co předcházelo.

Zato u vás se vyvine schopnost, si každého šrámu na druhých všimnout.
-Tos sama, nebo co se ti stalo?
-Krájela jsem papriku. Shodou okolností na hřbetu ruky a na stehně.
-Paprika? To mohlo pálit.
A proč ses řízla 3x?

-To víckrát. Vlastně ani tolik nepálilo…
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. ledna 2017 v 20:58 | Reagovat

Chybí ti řezník, který by tě každý večer zpracoval. :D

2 Radka Radka | 15. ledna 2017 v 21:34 | Reagovat

Také mám raději, když se o věcech mluví na rovinu. Člověk ví na čem je, co od druhých ne/očekávat. Ale někde to má začátek a bylo by zajímavé zjistit, čím to vlastně začalo... ach ano, jsem povoláním analytik ;-)

3 Peter Peter | 16. ledna 2017 v 8:45 | Reagovat

Smekám že o tomhle dokážeš takhle otevřeně psát.
Já tohle prožívám taky a vnímám to jako své -já lůsr- bezmocné bušení na studenou zeď...za níž je mejdan kde se všichni úžasně baví...."ujede mi šance"...a, tzv. ..."navěky"...
Ano, třískání dveřmi od skříněk mě taky baví: dokonce jsem se dostal i do jakéhosi "klidu v nasranosti" -možná je to jádro východních bojových umění- kde je část mýho já nasraná a neovladatelná zatímco jiná část to vše pozoruje a je úplně v klidu ála jarní louka. V práci jsem tak i zjistil, kde má sklo přesně tu hranici, kdy jím můžu max. třísknout s max. zvukovým efektem ale ještě jej nerozbiju ani nepraskne.
Myslím si že určitě je lepší být úpřimný sám k sobě a vlastně i okolí, než to v sobě přelakovávat a tvářit se že jako v poho. Protože to pak nemůže ven a schytá to, asi zpravidla tělesné zdraví.
...jo, docela mi pomoh onehdy bungee jump..akorát je blbý že tak max. na týden snad dva..
-a můj objev č.2 na tohle, čilipapričky.  Zjistil jsem s nima že sebebrutálnější bolest je jenom dočasná -teda v případě paprik.
Ale bojím se že jestli se nesklidníme jako "civilizace" pozemská, tak to bude asi fakt finito. Generálové všech zemí spojte se. (jsme jakožto lidi -spojení?)
Ptám se sám sebe, jestli by mi něco takového vlastně vadilo (co vlastně, s agresivními Pozemšťany): nevím. Držme si palce ať prostě vše zvládnem...chceme-li žít.

4 Jana Jana | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 9:01 | Reagovat

Myslím, že nejde jen o zranění viditelná ... Protože vidtelná zranění nemám, neb mne je nikdo nenchá udělat a to, aby o mne neustále někdo věděl - to řeším sledovací aplikací v mobilu ... Nejde mi ani tak o fyzické ničení, jako spíše že se někdy vypnu a jediná možnost jak mne dostat zpět je právě mobil no ...

Ale jak jsi měla u prvního článku Ataka - asi by to chtělo doktora :)

5 BenyW BenyW | E-mail | 17. ledna 2017 v 9:24 | Reagovat

I found this page on 18th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

6 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 20. února 2017 v 11:40 | Reagovat

[1]: Mnooo.... jsem přístupna nápadům =D
[2]: Je dobré o věcech mluvit na rovinu, i já to mám ráda. Naopak, se bojím, že skutečnosti až zbytečně moc verbálně rozpitvávám
[3]:  Stále jsem teprve na začátku cesty k tomu, moci o tom skutečně zcela mluvit a psát… Zatím se pouze urputně snažím.
Vědomí, že člověk v něčem není sám, je hezké. V tomto případě smutné vzhledem k tématu. Není milé, to prožívat. A zároveň…
To s tím sklem je hodně zajímavé. Vypovídající =)
Bungee jumpingu se, věřím, jednou také dočkám =)
Co se týče chilli papriček… muhahahaaaaaaaaa!!! ANOOOOOOOOOOO!!!!
Harmonii lze hledat i ve válce =)
[4]: Mobil je cesta k tomu, jak tě dostat zpět? Omlouvám se, ale asi příliš nerozumím :(
[5]: I do not need

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama