Všechny životy

17. prosince 2016 v 4:58 | Šíryen |  Asinihilismus
Toužím.

Je tolik věcí, které chci zažít, tolik, co chci vyzkoušet.
Nabízí se mnoho cest, já si však mohu vybrat pouze jednu. Nelze jít po dvou cestách zároveň. Nebo ano?
Nedá se žít více životů naráz. A já bych tak ráda…
Každou s jiným člověkem. Na jiných místech. Se zcela jiným životem.


Jsem schopna žít mnoho životů. A pár jsem si jich již prožila. Zcela odlišných. Ale nikdy ne zároveň, to možné není.
Chci stihnout vše. Chci vědět tolik věcí, znát. Život je příliš krátký na to, abych stačila poznat celé jsoucno, včetně těch dalších, i těch, které neexistují,… A nezbývá, než pečlivě vybrat, čemu čas nakonec věnuji.
Studuji výtvarnou výchovu, český jazyk. Ale stejně tak chci studovat i astrofyziku, biomedicínu, religionistiku, japanistiku, …
Toužím vědět, ale vím, že to nestihnu.

Potíž tkví v tom, že mám problém se svým a pouze svým věkem. A to je mi teprve dvacet.
Zatím jsem nic nestihla. Jsem nic. Život běží a já se ho snažím chytat. Nejde to. Každá hodina spánku mne ubírá o čas. Každá minuta věnovaná komukoli a čemukoli, má nemírnou cenu. Stojí mne život a já pro ně umírám. Každým svým slovem mne zabíjíte a přitom bych umírala i bez toho.
Nejde o věk. Věk je jen číslo. Jde o čas, který zbývá. Měřím ho a vážím a snažím se rozhodnout, co je správné. Každá cesta mi ho kus sebere a já musím vybrat tu,která k cíli vede nepříjměji.
A přitom cíl vlastně neznám. Spokojenost? Trvalost a láska?
Trochu bolí to psát.

Co, když mne některé věci, lidé, situace,… pouze zdrží a vezmou mi ten čas, aniž by mne tomu cíli přiblížili? Tedy-vše mne mu asi přiblíží, ale něco jiného by mohlo být efektivnější. Jak to poznám?
Co, když někomu ten čas podobně beru já? Mohl by ho využít lépe…

Chci toho strašně moc. A nikdy nebudu šťastná. Už vím proč. A vím, proč jsem nešťastná ze svého štěstí. Vždy budu nešŤastná, že jsem šŤastná. Pokaždé a znovu.


Každá situace je rozcestím s miliony možností. A já chci všechny. Zachovat se všemi možnými způsoby, abych byla vším. Chci prožít všechno. Všechny možné životy. A mám si vybrat jeden jediný? Jak?

Miliony alternativních realit. Nádherných a různordých.
Toužím.

 


Komentáře

1 Radka Radka | 17. prosince 2016 v 13:20 | Reagovat

Mládí má výhodu, že poskytuje více energie, nadšení,.... Také bych chtěla více, ale už musím volit s ohledem na své síly. Být mladý je velmi těžké. Až s věkem si člověk uvědomí, že i to "málo" ke štěstí stačí ;-)

2 stuprum stuprum | Web | 18. prosince 2016 v 0:45 | Reagovat

Můžeš zkoušet jako David zpívat v lese. :)

3 Peter Peter | E-mail | 19. prosince 2016 v 8:46 | Reagovat

A možná že i opačně: - Čas užívá sleduje počítá považuje za "své" atd., nás.

4 JB JB | 21. prosince 2016 v 14:42 | Reagovat

Četl jsem teď jeden článek, že tohle hledání, tahle touha je důležitá, zachovej si to. Třeba zjistíš, že žádnej cíl vlastně není a že někam směřovat, všechno umět, že to není to hlavní, ale zachovej si to, protože jsi tím zajímavá...

5 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 21. prosince 2016 v 20:24 | Reagovat

"Jak ještě dlouho?"
"Jenom počkej."
"Proč, to říkáš už dva roky. Jdu, tak se tu měj."
Mladší z obou mužů se nadzvedne a pomalu odejde pryč do tmy, zatímco starší dál sedí s pohledem přilepeným ke stropu.
"Už jenom chvilku."
Po dvou hodinách se malinká boule odstávající od stropu odlepí a malá kapka vody prudce zamíří k zemi, kde se roztříští o skálu na milion malých kousků, že by ji ani vteřinové lepidlo nedalo dohromady.
Země vykoná jeden, či víc ze svých pravidelných objehů a muž stále napjatě sedí v očekávání. Chvilkami snad ani nedýchá.
Teď. Teď se trochu zavrtěl a nadzvednul se ve svém posedu. Ne, že by se začal nudit, pouze se další kapička začíná poulit a brzy se vydá na cestu gravitací.
Oběh za oběhem, kapku za kapkou osaměle sleduje postava strop jeskyně. Po tisíci letech je vidět malý krápníček. Za dalších tisíc let je už z něj skoro puberťák. Při pěti tisících letech by ho snad bylo možné považovat za dospělého.
Osamělá postava se pomalu nadzvedne s širokým úsměvem přes celý obličej. "Nádhera," poznamená si pro sebe tiše. Jeho oblečení je už téměř rozpadlé v prach a na něm tak visí pouhé cáry. Už si ani nepamatuje, jak jeho boty z kůže kdysi vypadaly. Končetiny ztuhlé v kámen dlouhým sezením odmítají poslušnost, a tak celý proces trvá hrozně dlouho.
"Hlupáku, měl jsi vydržet."
Odchází také do tmy a za ním od stropu září dokonale tvarovaný krápník.

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. ledna 2017 v 19:25 | Reagovat

Nebuď smutná, že jsi ve 20 ještě nic nestihla, horší by bylo, kdybys to říkala, až ti bude 80!:-)

7 Circle Circle | Web | 2. ledna 2017 v 16:52 | Reagovat

A co třeba se o některých věcech dovědět, něco si načíst, pobavit se o tom s pár lidma a následně to využít v tvorbě? Byla by totiž škoda, pokud by svět přišel o umělkyni, jako jsi Ty. :)

8 Miriam Miriam | Web | 13. ledna 2017 v 9:57 | Reagovat

Nejde ani o věk ani o čas, který "zbývá". Nikdo neví, kolik mu ještě zbývá, proto je třeba žít naplno, věnovat se tomu, co je nám nejmilejší a máme možnosti k tomu to dělat.
Taky mi je teprve jednadvacet, ale potýkám se s problémem, kdy si málo rozumím s lidmi stejně starými či mladšími. Asi jsem toho stihla zažít a hlavně pochytit do hlavinky i do srdce víc, než je na jednadvacetiletou slečnu zdrávo, nadstandardní dávka zkušeností. A většina z toho bude asi ovlivněna tím, že se stýkám převážně s lidmi, kteří mají kolem třicítky.
Každopádně za věděním se žeň! Já přerušila studium češtiny a hudebky a už půl roku se "válím doma" - ale popravdě, jen sbírám další zkušenosti, učím se žít jinak, pracovat, brigádničit, být víc a víc samostatnější... a pořád zjišťuji, že je co zlepšovat, trénovat, učit se.
Nemysli na smrt a na to, co nestihneš. Věnuj se tomu, co tě baví a co tě naplňuje. Tak, abys byla spokojená a šťastná. Láska je samozřejmě jeden z faktorů spokojenosti - ale pozor! Nejde jen o lásku mezi mužem a ženou, jde o vztahy jako takové, láska jakožto "mít rád" své přátele, láska k činnostem, láska k hudbě, umění... Skrz to všechno můžeš dosáhnout spokojenosti. Jen je třeba se něčemu aktivně věnovat.

Můžeš žít životů, kolik chceš. Stačí chtít. Ze dne na den se změnit. Poznat nové lidi, kteří tě ovlivní a začneš zase od znova a jinak. Já už si jich taky pár zažila, bohužel mě zůstal ten, o kterém jsem v pubertě měla poněkud horší mínění. Ale i přesto - můžu říct, že JSEM. A momentálně jsem i šťastná. Touhy a hlavně nesplněné touhy tady budou stále, jen se jimi nesmíš zbytečně moc zabývat. A pokud se začneš jimi zabývat, tak si vyber hlavně ty, které jsou uskutečnitelné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama