The Road, aneb OPRÁTKA ZE STRACHU

29. září 2016 v 0:01 | Šíryen |  …, aneb Téma Týdne
"Kdybych ti to neřekla, choval by ses normálně."
"A teď se nechovám?" V hlase bylo patrné mírné podráždění.
Mlčela. Chtěla něco říct, ale nenacházela správná slova.
"Jen jsem na tom stejně jako ty, nevím, o čem s tebou mluvit a na co se ptát."
"Jsme na tom jinak." Procedila skrz zuby.
"Ano a vždy budeme. Ale takto jsem to nemyslel."
"Já to zase asi nemyslela tak, jak jsi to vzal."
Ted mlčeli oba. Ticho přerušoval jen rachot motoru a svistot vzduchu rozráženého otevřeným okýnkem.
Snažil se soustředit pouze na řízení, ona zase velmi angažovaně vyhlížela z okna. Jako by ty činnosti byly tím nejdůležitějším na světě.


"Podívej…" Její náhlý údiv ho zmátl.
"Co?"
"Zajeď ke kraji, hned!"
Vypadala znepokojeně, ve spěchu se snažila rozepnout si pás. Její zrak se ubíral okýnkem ven, trochu dozadu.
"Počkej, počkej! Podívej se na mne! Co se děje?" Nezdálo se, že by chtěla odejít z auta kvůli jejich sporu, ale stejně… "Zvláštní světlo." Ztuhl a opatrně se rozhlížel. Může být vzduch načervenalý?
"Támhle…" Špitla a dívala se stále stejným směrem, na druhou stranu silnice. Deset až sedm metrů od nich, se v odpoledním větru mezi stromy pohuboval oběšenec.
Neměl co říci, neboť mu došla slova. Zkoprněl, hleděl mezi stromy a v hlavě měl prázdno. Nikdy neviděli smrt tak z blízka. Ne lidskou.
"Jedeme odsud." Nastartoval auto a pomali se rozjel, vstříci prazvláštnímu, červenému oparu.
"Za to nemůže západ slunce, že ne?" Hleděla před sebe, kde se nad obzorem vznášel žhnoucí kotouč.

Semkl rty a s vážným pohledem začal zpomalovat. Opatrně objeli vrak auta, převrácený na střechu. Druhý, třetí. Jeli takřka krokem, a okolí, prosycené červeným světlem, začalo vykreslovat obrovské tmavočervené entity. Nezastavitelně se přibližovaly.

Stejná věc dvakrát jinak. Vyberte si to své. Já volím Pikachu!
Obě...
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. září 2016 v 4:23 | Reagovat

Červená verze mimozemšťanů. Kolonizace se blíží kroky kotoučů!

Jet se mnou, radši si sundává podprdu. :)

2 Paralela Paralela | 2. října 2016 v 17:08 | Reagovat

Podle mě vzduch mění barvu i v našem světě. Vidím to a vždycky si v tom připadám dost osamněle. (A stejně je to jen mozek, co si se mnou hraje, achjo :D)

3 Eliss Eliss | Web | 9. října 2016 v 6:59 | Reagovat

Hezký příběh, jsem zvědavá jak to má dopadnout :-)

4 Ortie Ortie | Web | 9. října 2016 v 9:39 | Reagovat

Moc hezky napsaný příběh.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. října 2016 v 18:44 | Reagovat

Mlčení znám...:-(

6 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. října 2016 v 22:45 | Reagovat

zakončil bych to nějak pozitivně :D duhová je barva duhy :) například :D

7 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 11:58 | Reagovat

[1]: Zmínkou o mimozemšťanech... asi na ten text máš úplně jiný pohled, než já =) A to je dobře.
PS: podprsenku neměla...
[2]: I kdyby to byla pouze hra naší mysli, proč ne? Stále  je to kouzelné..
[3]: To i já =) díky
[4]: Děkuji =)
[5]: Mlčí občas každý...
[6]: I násilný masakr je z jistého úhlu pohledu pozitivní!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama