Já nejsem zlej. Jenom upřímnej

23. října 2014 v 19:32 | Šíryen |  Asinihilismus
Pojď se mnou, jdu si koupit perník
A rozdělíš se o něj?
Ne.
Ty jsi ale zlý…
Já nejsem zlej. Jenom upřímnej.
Však já vím. …Je podle Tebe upřímnost dobrá, nebo špatná vlastnost?
Těžko říct. Pro mě asi dobrá. Nemusím se bavit lidmi, kteří mě serou.
Ano, to je skutečně výhoda. Asi budu jednat po Tvém vzoru. Anebo ne… na upřímnost jsem moc měkká…
Je pravda, že je to dost o odvaze. Ale proč se přemáhat, když Ti za to ti lidi nestojí?
Občas se jejich společnosti nevyhneš.
Jsem pro sebe tou nejlepší společností.
Upřímně, já bych byla raději v hlavě kohokoli jiného, než sebe
Proč?
Nemyslím si, že jsem sama sobě tou nejlepší společností.
A to je ta zásadní chyba.

Jsou chvíle, kdy si věci neuvědomíte hned a potřebujete určitý odstup na to, abyste byli schopni je plnou silou pojmout. Někdy Vám v hlavě uvízne rádoby banální rozhovor na školní chodbě v rámci pošťuchování se se spolužákem … ani nevíte proč. Až později pomalu přicházíte na to, že jste si tím řekli vlastně mnohem víc, než jen prázdné věty. Jemu, i sobě.

…Upřímná jsem pouze k těm, kterých si Vážím. Jinak mi to dělá velký problém. (Ostatně… fráze: "Ať se stanu kýmkoli, stále jsem to já, kdo není sám sebou", tomu svým způsobem dost nasvědčuje.) Mnoho věcí si nechávám pro sebe a mám nutkání vše "zjemnit", zmírnit, zaobalit do líbivých frází a tím příjemci zcela zakrýt význam toho, co jsem právě vyjádřila. Snad kvůli tomuto návyku nejsem schopna se vyjadřovat přímo… a místo toho jen vzletně naznačit, co je vlastně mým záměrem.
Co dovede jeden popsat v pouhé větě, já popisuji květnatými souvětími a abstraktními slovy alespoň čtyřnásobek skutečně potřebného času.

Jen pro pořádek, nelžu. Nikdy. Pouze v mnohých případech zanechávám své okolí v iluzi, že mě právně pochopili. Nepotřebuji, a nechci, aby mě znali. Pokud ano, je mi ctí s nimi o všech svých myšlenkách vášnivě debatovat.
Jediné chvíle mé naprosté upřímnosti jsou podmíněny pořádnou dávkou alhokolu. To mluvím až příliš a až příliš přímo. Což ubližuje. Velmi.

(Pije tu někdo zelenou?)

Přemýšlím nad tím, jak moc a kolik lidí by skutečně zranilo, kdyby znaly všechny mé názory, postoje a myšlenky. Zbyli by mi asi skutečně jen a pouze Ti "nejbližší", kteří mě mají rádi, ač jsou do mého světa zasvěceni. Co mi tedy brání, v totální upřímnosti? Skutečnost, že je zcela zbytečné kolem sebe máchat nožem a nahodile ubližovat. Navíc nespojím o to, aby se mi to poté někdo snažil oplatit.
Člověk musí být hodně silný a hrdý, aby zvládl žít s vlastní upřímností.
Což nejsem a nezvládám. Chybí mi k tomu ten hlavní předpoklad.

Měl jsi pravdu, prvně se člověk musí naučit být sám sebou a zvládat vlastní společnost.
A bohužel se to musí učit pokaždé, když se byť trochu změní, znovu a znovu…
Self-righteousness will learn to fly
Who are you to be, misjudged by
 


Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 23. října 2014 v 19:46 | Reagovat

Jsem ráda sama se sebou - vím, co od sebe mohu čekat. Beru se taková jaká jsem. Pak se nemohu v sobě nikdy zklamat.

2 sw sw | Web | 23. října 2014 v 20:59 | Reagovat

A o to jde. Musí se se sebou smiřovat pokaždé, když se změní... Fajn článek.

3 Lea. Lea. | Web | 25. října 2014 v 20:46 | Reagovat

Páni, tak upřímnej článek. Souhlasím s tebou, kolik by mi asi pak přátel zbylo, pokud by věděli úplně všechno? Někdy je lepší si nechat něco pro sebe, promyslet si to.. (aspoň si to myslím já). Zároveň musí být každý sám sebou. Super článek.

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 20:07 | Reagovat

[1]: Kéž bych mohla říci totéž… Co od sebe čekat, totiž vůbec, ale vůbec stále netuším. A přechází to jen velmi pomalu. Nevím, jaká jsem a nevyznám se v sobě. Ale vynasnažím se…
[2]: Navíc se nemění jen on, ale jeho okolí… :/ Nic netrvá věčně. Děkuji
[3]: Myslím si totéž. A na druhou stranu mě mrzí, že jim spoustu „podstatných“ věcí neříkám. Je to složité =) Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama