Kresebná zakázka?

28. prosince 2013 v 16:37 | Šíryen |  Zážitky a „skutečnosti“
Je tomu tak rok, co si ode mě strýc, táty bratranec, nechal nakreslit portrét své manželky z dob, kdy jjí bylo kolem sedmnácti. Do té doby ode mě pár kreseb vyžadoval jen táta. Jmenovitě jeho babičku, maminku, Wericha (kteroužto kresbu si nechal vytetovat na rameno). Jestli i něco dalšího, si nyní nevzpomenu. Každopádně strýcova objednávka byla jiná. Dostala jsem za ni sáček wasabi oříšků, chilli a další pikantnosti, neboť má výdrž je nezměrná a záliba v tomto sebetrýznění rovněž.
Kresba se jeho ženě líbila natolik, že vyslovila přání mít vyportrétovaného i strýce ve stejném věku, aby vedle sebe mohly být tyto malůvky zavěšeny nad jejich postelí. Za odměnu jsem opět dostala wasabi oříšky, wasabi křen, …
Do třetice všeho dobrého jsem jim měla vyportrétovat, jakožto dárek k letošním Vánocům dceru. Zkrátka, chilli, wasabi a podobné mi nezapomene dát při každé příležitosti, kdy mě vidí (většina končí ve skříni, neboť v takovémto množství se wasabi oříšků člověk vskutku rychle přejí).
Co se obrázků týče, nic lepšího se z dvacet let staré (až na poslední případ), snad dvoucentimetrové, polité a napůlpotrhané fotografie na průkazu nevytáhnete, ať se snažíte sebelépe. Věřte mi, já se snažila u každého z těch tří portrétů.
__________
Vše se rozjelo, když jsem své obrázky začala nahrávat na facebook. Zpočátku mi to bylo hloupé; strašila mě myšlenka, že si o sobě strašlivě mnoho myslím, když se takto prezentuji… Jistě, vím, že se to líbí, ale je rozdíl, když máte obrázky v šuplíku a jednou za čas Vám je někdo náhodou poví, a když to vidí tak obrovské množství lidí a vyjadřuje se, že je to fajn.

Během té doby jsem v říjnu obdržela první prosbu o portrét i zvenčí rodiny, který můj bývalý spolužák chtěl darovat kamarádovi k osmnáctinám. Žel bohu, musela jsem jej odmítnout, neboť ony narozeniny se konaly snad jen něco málo přes týden od chvíle, co mě poprosil a já měla zrovna rozdělané dva strýcovi portréty a Schwanzerberga pro tátu (dodnes není hotov).

Další prosba přišla od druhého bývalého spolužáka, který chtěl k Vánocům své slečně nakreslit jejich společnou fotografii. Řekl si dostatečně předem, nicméně kresbu bych označila za jednu z nejnáročnějších, co jsem doposud kreslila a abych pravdu řekla,
Když se ptal, co za to budu chtít, řekla jsem mu, ať to sám ocení a dá mi, co uzná za vhodné. Za kresbu jsem dostala bílou milku.

Již dva měsíce ale leží ve vzduchu ještě jedna nabídka od mé spolužačky, spřízněné duše. Nabídka vymalovat jí celou jednu stěnu pokoje. Vytvořit zde mapu Středozemě.
Něco takového se neodmítá. Vůbec netuším, jak to udělat, ale kéž bych mohla…! Jen nevěřím tomu, že to dobře dopadne a pokazit to, si nemohu, pokud jde o cizí pokoj, dovolit.
Vzhledem k tomu, že něco malého a prozatím neurčitého, chci provést i se svým pokojem, začala jsem se zajímat, čím by to mohlo být nejvhodnější. Tempery prý drží dobře, ale po čase vyblednou. Tužka ani fix příliš v úvahu nepřipadají. Navíc na vymalování stěny by jich bylo potřeba hafo. Pořídila jsem si Tedy na zkoušku Akrylátovou tónovací barvu. Největší problém na celém tomto trápení je, že neumím s barvičkami. Kdyby jsou o tuhé propisky, fixy, tužky… ale barvy na lazurní, či pastózní bázi? Ty jsou pro mne noční můrou a já ani netoužím po tom, se s nimi skamarádit. Heh…
Každopádně jsem barvu chtěla vyzkoušet a příhodnou plochou byla naše napůl rozbořená/napůl dostavěná garáž, kterou mi táta dovolil použít k pokusu. Se sestrou jsme se teple navlékly, neboť přesto, že je to alespoň měsíc zpátky, už byly pouhé 2°m, a každý se dala do tvorby.

Zmínila jsem už, že až táta garáž dostaví, chce na jednu stěnu namalovat ohromný portrét Wericha?

Na leden se mi ozvala slečna mého spolužáka, která chce nakreslit sebe samu a dát mu svůj portrét k osmnáctinám (Opravdu to může nějakého kluka potěšit?! :/ "Na, tady mě máš! Vystav si mě nad postel a dennodenně na mě zbožně koukej!")
Na další měsíc pak spolužák, kterého jsem napoprvé odmítla.

Juch, juch, juch.
Dle spousty lidí bych si za to měla něco účtovat, neboť nad každou kresbou minimálně osm hodin strávím a je to ode mě pro ně laskavost, ale… je mi to hloupé. Nedovedu si představit, že když mě někdo požádá o kresbu, povím mu, že za to chci stovku, nebo dvě. A přitom vím, že spousta lidí v mém okolí, co kreslí, chtějí za mnohem ošklivější kresby daleko více. Je to divné a já jsem ohledně řešení bezradná.

Uvidíme. Zatím se spokojuji s dobrým pocitem, že se má tvorba někomu líbí natolik, že jim stojí za to, mé kresby darovat blízkým.
 


Komentáře

1 Natty Natty | Web | 27. prosince 2013 v 23:48 | Reagovat

Pěkná práce, jinak ten akryl je super a bát se toho nemusíš :-)

2 Kavalír Kavalír | 28. prosince 2013 v 7:16 | Reagovat

Máš talent, ty portréry jsou úžasné.
Na zeď jsem maloval pomocí promítačky a použil jsem klasické malířské barvy do interiéru.

3 Fotografka Ká Fotografka Ká | Web | 28. prosince 2013 v 16:43 | Reagovat

Souhlasím s blogerem,který nese jméno Kavalír. Jsi opravdu talentovaný tvor,až mi spadla čelist :D

4 Radka Radka | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 18:01 | Reagovat

No, až na tu lebku, samé krásné kresby ;-)
Měla by sis určitě něco účtovat, lidé si toho pak víc váží.

5 Anet Anet | Web | 28. prosince 2013 v 19:26 | Reagovat

Portréty jsou krásné, obzvláště se mi líbí  kresba společného portrétu, ta kostkovaná košile je moc hezky vykreslená;-)

6 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 0:14 | Reagovat

[1]: Bohužel je to stále tekutá barva... :/ Nicméně beru na vědomí, díky=)
[2]: Promítačka! Výborný nápad, děkuji!=)
[3]: Vělice mě těší ;)
[4]: V té lebce nevidím více, než jen anatomii;) Děkuji =)
Je ale hloupé říct jim: Nakreslím, ale chci za to... :/
[5]: Právě ta košile byla z celé kresby nejúnavnější=) Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama