Výměnný pobyt ve Francii (část 4.)

30. října 2013 v 23:33 | Šíryen |  Zážitky a „skutečnosti“

Úterý 15/10/2013 (den poslední)
Ráno, ještě než mi zazvonil budík, začala na dveře mého pokoje škrábat Flocon. Její jméno v překladu znamená "sněhová vločka" a je velmi příhodné, neboť Flocon je albín. Krásná hebká a mazlivá kočička, která je ale bohužel, jak říkala maminka un peu bête. Jde o to, že kupříkladu dovede jít a za chůze spadnout na bok… občas to bylo vtipné, jindy mi jí bylo trochu líto.

Dnešní výlet byl do Schirmecku. Do muzea/ k památníku obětem 2. Světové války. Muzea nejsou špatná, ale vzhledem k tomu, že bývá jedno jako druhé, obvykle z nich ve mně přehnaně mnoho dojmů nezůstane. Tohle bylo jiné nejen proto, že budova zdálky připomínala dok pro mimozemskou loď a zdálo se, že je plná světelných mečů. AŤ UŽ JSTE KDOKOLI A PLÁNUJETE VÝLET DO BLÍZKOSTI ALSASKA, NAVŠTIVTE MUZEUM SHIRMERCK. Je to neopakovatelné.
Jako, když natáčíte historický film a vaše kulisy přesně odpovídají skutečnosti, takové to bylo zde. Procházeli jsme místností, která byla identická s Maginotovou linií, kanceláří SS, … Jednou ohromnou, do které jsme vešli po lávce. Všude byla tma, kolem nás jehličnaté stromy, poničený les. Pod námi se rozprostírala obrovská kaluž, do níž byl překlopený vojenský terénní vůz, a vedle hrubě opracované skály. Všude se ozývaly výstřely a dopady něčeho těžkého, exploze. Naše stezka vedla do vybombardovaného domu. Ano, v té místnosti byl skutečně postavený dům. Se vším všudy. Televizí, dětským pokojem… Jen z něj byly ruiny.

Následně jsme se přesunuli ->Mont Sainte-Odile (poutní místo - Hora Svaté Otýlie)
Otýlie-dcera pohana Merovejce se narodila slepá, pročež se jí vzdal a dal ji na vychování právě na tuto horu. Otýlie přijala křest (propagace křesťanství) a právě z toho důvodu před ní Bůh nechal vytrysknout pramen, který jí navrátil zrak.

Celý den nám propršelo, což nás připravilo o bezchybný, bezmračný výhled a díky čemu byl náš výlet zkrácen o hodinové pochůzky po okolí. I tak to byla neopakovatelná view.

U kostela mi přišlo, že nám byl prezentován typem: Koukejte děti! Kostel! A vidíte ty věřící zde? Oni se tu modlí!!!
Zdá se mi to nedůstojné vůči svatostánku; víra není zoo, kam si chodíme prohlížet zvířata.

Hodinovou cestu zpátky nám byl puštěn film Jak vytrhnout velrybě stoličku. Pouze tehdy jednou byla televize v autobuse zapnuta, přesto jsem jí ale měla již po pár minutách plné zuby. Je to otravné. Jelikož jsme skončili příliš brzy, v Bouxvilleru, domovském městě, jsme byli vypuštěni na krátkou chvíli do obchodního domu a až poté se navraceli ke škole, ke svým korespondentům.
Když se mě Pierre cestou domů ptal, co že jsem to dnes viděla za muzeum, nedovedla jsem v tu chvíli obratně přeložit své myšlenky; "Bylo o druhé světové válce. O mrtvých lidech. Bylo to úžasné!" "Dead people are amazing?!?!?" …Domů jsme došli za hlasitého chlámání se.
Sbalila jsem si věci… a sešla se rozloučit s rodinou…
Dostala jsem od nich knihu Le Roman de Ranart a nápis na stěnu "Ne rêvez pas votre vie, vivez votre rêve" (Nesnite svůj život, žijte svůj sen). Jean, který odjel na vysokou školu, mi odkázal François le Champi od George Sand. Každý z nich mi napsal un souvenir et un autograph do skicáku, dostala jsem výslužku na cestu a… to bylo naposledy, co jsem je viděla.

Tatínek nás s Pierrem odvezl do kulturního sálu školy, kde se konala rozlučková oslava. Byli jsme tu takřka první, Pierre se šel něco zařídit k notebooku, z něhož hrála hudba, a mně se strašlivě chtělo brečet. Požádala jsem svého spolužáka F., zda by se se mnou ještě nešel projít po městě, kde jsme loučíce se za tmy s Francií, strávili přes půl hodiny. Tehdy poprvé jsem F. Objala. Ubrečená a tesknící po Pierrovi.
Přicházeli jsme ke škole, před kterou stál Pierre a kouřil. Úsečně si mě, v doprovodu vysokého blondýna přeměřil a zavolal stranou. "Kdes byla?!" Zeptal se vážně. "Ještě se projít po městě." "No jistě! A proč z tebe cítím alkohol, cigára a drogy?! Já Tě znám! Chudák ten kluk, cos ho s sebou do svých pochybných opletaček zatáhla!" Je to možná ohrané, ale v tu chvíli mě to rozesmálo a vrátilo radost. …Snad mi Pierre něčím připomínal mého milovaného šermíře. Tím naprostým ovládáním svých grimas, peprnějším humorem a teatrálními výstupy. Charakterností a ležérností. Hranou arogancí sobě vlastní. Nevím.
"To je Tvůj výběr hudby!" Došlo mi, co jsme o chvíli později seděli u stolů s jídlem v sále. U notebooku se hromadila grupa lidí a spousta jich zachmuřeně pobíhala sem tam. "Ovšem. To oni ale netuší." Ukázal do hloučku. …Ten idiot jim hacknul notebook!!! Jakýmsi zázrakem zařídil, že nešla spustit hudba jiná než ta, kterou tam potajmu nahrál.
Když jsem byla otázána, proč jako snad jediná sedím u stolu s Francouzi místo toho, abych se přidala k hlučnému hloučku bavících se Čechů, vysvětlila jsem, že oni se těší domů a ve většině mluví o tom, jak si nesedli se svými korespondenty, zatímco já jsem nešťastná, že odjíždím; nemám si s nimi co říct.
(Bylo mi spíláno, že prý fotím hlouposti)

Po pokusu o hru "židličkovaná", kdy Pierre zastavoval a pouštěl všem ostatním přítomným hudbu jsem Pierra žádala, aby mi rovněž napsal něco do sešitu, něbo se alespoň podepsal a aby si se mnou nechal vytvořil foto. Ve chvíli, kdy jsem začala žadonit, neboť se jen ušklíbl, mě začal ignorovat. Tak se stalo, že jsem za ním chodila jako stín a on se mě nemohl zbavit. Dokonce šel ke svému učiteli a prosil ho, aby mu pomohl "zbavit se té holky" (učitel se jen zasmál) . Šel na záchod, já si sedla a čekala před toaletou, než vyjde. Nakonec rezignoval, souhlasil s podpisem, ale fotografii mi slíbil až v dubnu. Přísahal=)

Ve 22: 00, jsme odjeli…
Pierre mi vzal tašku a svěřil ji řidiči plnícímu úložný prostor autobusu. "Remember your promises." "Not fail, not be ill come to your country and take a photo with you in april. I know."
"Can you give me an embrace?" - Přála jsem si objetí, nicméně dostala jsem políbení. Sama jsem mu tedy skočila kolem krku, ačkoli vypadal zaskočeně. Až později jsem zjistila, že podobně znějící slůvko -embrasser- znamená ve francouzštině -líbat.
…A kolem 8 ráno přijeli zpět do Čech, ke škole.

I WILL MISS YOUUU ;(
I am miss you too
Do not you think, it is like I was not chez vous jamais?
No, because you was here
Right
There is a big treeeeeeeee in my garden
Still in my head

Pierre's music / musique de Pierre / Pierrova hudba
 


Komentáře

1 Katuš Katuš | Web | 31. října 2013 v 2:03 | Reagovat

Moc děkuju za odezvu na článek. (už je to nějaká doba, co mi někdo něco komentoval)

Páni, ten výměnný pobyt musel být paráda. Už jsem na jednom byla a jestli to tenhle rok vyjde, tak mě čeká další. Minule byl s Anglií a teď by měl být s Německem. Doufám že si ho užiju stejně jako ty :)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 20:34 | Reagovat

Taky máš pocit, že bys měla žít jinde? Ale ono má určitě svůj smysl, proč jsme zrovna tady, jen jsme se s tím ještě nezžili ;-)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. listopadu 2013 v 21:03 | Reagovat

Focení hloupůstek je ta nejkrásnější činnost!

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. listopadu 2013 v 21:04 | Reagovat

Studuji češtinu. Pořád.

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 3. listopadu 2013 v 21:20 | Reagovat

[1]: Není vůbec zaco, jsem ráda, že komentář potěšil. I mě těší;)
Budu držet palce, aby sis ho užila! =) Mnoho štěstí
[2]: Mám přesně takový pocit=) Snad se vůbec někdy sžijeme...
[3]: Jedna z nejkrásnějších=)
[4]: Hezky vyjádřeno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama