Stihomam

26. května 2013 v 1:35 | Šíryen |  Iluze

Stále jsem vzhůru. Nechci usnout. Nechci! Nechci být tak nechráněná, zranitelná a odevzdat se do rukou husté tmy; neovládat se. Do pokoje mi plnou silou dopadá měsíční svit a já co chvíli kontroluji temné kouty, zda v nich nerozpoznám stíny, které mi chtějí ublížit. Těkám očima z místa na místo a přicházím o rozum.
Paranoia. Šílenství.
Potřebuji na záchod. Hmmmm… mohla bych projít tmou, bojovat se strachem. Vždyť zvenčí sem nějaké světlo dopadá a temnota není úplná. Bez sebe hrůzou tedy vykročím z bezpečí své postele, dojdu ke dveřím… načež si uvědomím, že tohle rozhodně není dobrý nápad - rozběhnu se tryskem rozsvítit lampičku. Chodbou, přestože svítím, kráčím pomalu, obezřetně, stále se ohlížím a tíží mě nepřekonatelná úzkost. Kde jsou? Přece tu někde musí být?! Určitě tam jsou, sakra!

-Přicházím snad o rozum? Vždyť jsem si je jen vybájila. Neexistují! Jsou pouze mojí fantasií!
-Ne, nejsou jen fantasií! Existují, jsou opravdoví! Proč to sakra dělám?! Proč si ničím svůj svět?
-Proč se ničím svým světem?
-Nevěřím snad už ani sama sobě? Chci, aby existovali! Proto budou existovat, JSOU!
- Proč po nich toužím?
………………………………………

Strach. Všude kolem mě se plíží a vylézají z úkrytů, pronásledují a stíhají mě! Třesou se mi ruce a snažím se nemrkat, neboť pokaždé, když zavřu oči, jsou blíž! Dostaňte mě odsud pryč, jelikož já to nezvládám! Tohle je příliš! Nenávidím se! Vždyť bych tou tmou zvládla projít, určitě bych to zvládla! Ještě před… pár měsíci… bych to udělala! Heh… Poslední dobou jsem natolik vyměkla… Nedovedu si ani sama dojít na záchod a beru si s sebou plyšového Králíčka Bezejména, abych měla alespoň nějakou oporu a zachovala si alespoň nějaký rozum.

Mám strach vylézt z postele. Už i rozsvítit si - co kdybych pak viděla něco, co nechci? (vždyť chci vidět vše!) Co kdyby to vidělo mě? Jednu dobu mi pocit strachu byl zcela neznámý. Proč jsem mu dovolila, opět se ukázat a nechala jej natolik se rozvinout? Sebemenší zvuk je nebezpečný. Dýchám příliš nahlas.

Vždy jsem vyhledávala samotu a nejraději se stranila, abych s nikým nemusela být, ale nyní bych tak ráda měla společnost, či alespoň někoho, s kým mohu komunikovat. Sama se ničím. Mé myšlenky mě srážejí stále hlouběji, toužím někoho obejmout, s pocitem, že je tu pro mě a neopustí mě, že mě ochrání. Prosím…
Zalezlá s notebookem, Králíčkem a ostatními zvířátky pod peřinou si pouštím videa, abych slyšela alespoň něčí hlas a zcela nezešílela

…Chci spát
 


Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2013 v 20:47 | Reagovat

Poslední dny nemůžu spát, něco mě pořád budí. Je to můj strach, obava, že nic není jak má být.
Ale vyzrála jsem na to a přeji, aby i Ty jsi se konečně vyspala :-)

2 Moss Moss | Web | 26. května 2013 v 22:04 | Reagovat

A stejně nikdy existovat nebudou...

3 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 7. června 2013 v 23:35 | Reagovat

[1]: Přestěhovala jsem se z postele na gauč… ale, žel bohu, stále nic platné.
[2]: Achich...

4 Katherine de Luk Katherine de Luk | E-mail | Web | 21. května 2015 v 15:50 | Reagovat

Podle duchovních učetelů jsou to jenom tvoje strachy které máš v sobě a tento strach je jen jejich projev... Vždyt lidé, země a vesmír, to všechno je spolu v jednotě a všechno co nám život přináší si v podstatě přivádíme my sami.. \

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 8. července 2015 v 13:38 | Reagovat

[4]: Ano, s tím souhlasím. Vím o tom a mohu si za to sama. Ale z nějakého důvodu to chci...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama