Příběh mých pískomilů

30. května 2013 v 21:32 | Šíryen |  Zážitky a „skutečnosti“

Dnes, když jsem si načínala sáček slunečnicových semínek, mou mysl zaskočila vzpomínka na mé někdejší přátele. Rozhodně to nebylo od té doby poprvé, co jsem trávila čas nad loupanou slunečnicí, proto mě zaráží, že jsem si po takové době z ničeho noc vzpomněla. Ta vůně se náhle zdála nezaměnitelnou.

Ve čtvrté třídě jsem měla své první maličké zvířátko, mourovatého pískomila Ťunťu. Své jméno získal zcela mimochodem, jakmile jsem s ním strávila první chvíle. Malý pískomil byl velice společenský a bylo znát, že se ze společného času těší. Navzdory tomu panovalo v mém pokoji po jeho příchodu mnohem větší smutno, než kdy jindy. Zvíře bylo velmi družné, nicméně tesknilo a strádalo.
Po půl měsíci zemřelo. Snad se i přes mou společnost cítilo samo…
Jeho hrob byl okamžitě po pohřbu zneuctěn nově vytvořeným mraveništěm, nad jeho nebohým tělem.

Rodiče se mi tedy rozhodli pořídit pískomila dva, ideálně dvě samičky. Bílo-šedou mrštnou Káťu a rezavou naježenou Klárku.
Jejich ochočení nebylo složité, dokonce jsem je mohla bez obav pouštět po pokoji, nebo venku na zahradě, kde jsem jim vždy z kamení a dlaždic vytvořila rozsáhlé komplexy, v nichž mohly pobývat. Problém býval s tím, že pískomilovi nedělá problém vyskočit ani půl metru do výšky. Mnohdy se tak vydali i za jim vymezené prostory. Obzvláště živelná Káťa měla s tímto dodržováním kázně problém.
Jakožto noční živočichové dělali celou noc bordel hrabáním si tunelů po svém akvariu a já se tak byla nucena naučit, vytrénovat tvrdému spánku, díky čemuž jsem se na čas zbavila svých nočních mur. Nebo si to tak s odstupem času jen nalhávám.

Jednoho večera, kdy u nás na návštěvě byla pirátka všech moří, kapitánka Nancy Blacketová, pískomilové odmítali vylézt ze svého obydlí. Abych se s nimi zlobila, to tak! Suverénně jsem jim zbořila domeček a nadzdvihla dřevěný přístřešek.
Tehdy to bylo poprvé a do deváté třídy také naposledy co jsem před svými přáteli brečela. Řvala jsem a panikařila, telefonovala rodičům, nechápala, jak mohly mé pískomilice zplodit děti. Pod stříškou se hemžilo množství mnohých malinkých slepých a oslizlých zvířátek a mě se zbořil celý svět. Měly jsme být 3, nemělo nás být deset!
Každopádně se tím vysvětlovala skutečnost, proč byla Klárka tak vyžraná. Z Káti se tímto stal Tomáš.
Fakt, že spolu mohou mít bílý a zrzavý pískomil černé děti s bílým žíháním mě donutils přestat bádat nad tím, proč mám jako jediná ze zcela hnědooké rodiny, zelené oči.
Postupem času jsme se začali na malá myšátka dokonce těšit. Stali jsme se zdrojem nedalekého zverimexu.


Obraz kojícího Tomáše mě po tom všem již ani trochu nezaskočil. Zkrátka jsem se vrátila k původní "Kátě" a Klárce Tomášovo jméno podstoupila.

Po pár letech se jim narodilo postižené mládě. Bez zadních nohou. Mí roztomilí pískomilové ho připravili i o přední tlapky a nakonec jej sežrali celého. Místo dřívějších sedmi, či šesti mladých v jednom vrhu se obvyklým číslem stalo tři. Dalo se tušit, že je něco špatně. Když jednomu černému mláděti uhlodali zadní nohu, nechali jsme si ho a chovali je ve třech. Eliška. Přesto, že spolu vycházeli dobře a dalšími mláďaty již problém nebyl, jejich přítomnost už nepůsobila radost. Chovali se podivně, začali kousat, zdivočeli. Jejich smrt si neuvědomuji v žádném případě tak bolestně, jako Ťunťovu. Byla jsem jim špatným přítelem?

Zvykla jsem si na ticho, klid. Ačkoli jsem přemýšlela, zvažovala obzvláště poté, co jsem se u známých na návštěvě setkala s osmákem degu, zda akvárium opět nezaplnit…Ne. Vím, že myši bych již nevolila. Mrzí mě ale, že nemám ani jednu jejich fotografii.
Noční můry se vrátily, spaní je mělčí a můj život klidnější. Jsem zde jen sama pro sebe. Je to zlé?
 


Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 1. června 2013 v 10:20 | Reagovat

Kdysi jsem dceři pořídila křečíky a stejně jsem se starala sama. Množili se a pak i požírali a to mi dělalo zle. V přírodě by se rozprchli, na malém prostoru si asi lezli na nervy. Naštěstí kamarádka zatoužila po "myškách" pro syny, tak si odvezla vše.
Talé už bych to těchto zvířat nešla, jsou jaksi nevyzpytatelné. Ale kočku mazlivku bych brala ;-)

2 pavel pavel | Web | 3. června 2013 v 12:01 | Reagovat

To je u nich nějaký zákon přírody, že přežijí jen ti silní. A někdy to bývá i u lidí.

3 Moss Moss | Web | 5. června 2013 v 11:47 | Reagovat

Chápu, je velmi nemilé, když je najednou moc myší v domě..
Ikdyž já je mám rád a především, pokud tomu někdo nerozumí a nechce zvířatům vytvořit prostředí pro ně vyhovujíví, tak by si je neměl pořizovat..(:
Ikdyž osmák mi přišel vždy lepší, protože je to větší, sice žravější, ale nikdy je nenapadlo ožírat mi věci.

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 7. června 2013 v 23:27 | Reagovat

[1]: Nestýskalo se Ti přese všechno pak po nich?
[2]: Tolik odlišní nejsme, ano.
[3]: Ovšemže=) Začínám si říkat, že zvířata by vůbec neměla patřit malým dětem, pro která se tak často pořizují… Osmák se zdá být i osobitější…

5 Radka Radka | Web | 8. června 2013 v 0:43 | Reagovat

[4]:Nestýskalo. Byli v dobrých rukou a takoví malí křečíci nejsou vůbec mazliví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama