Konec. Začátek?

29. března 2013 v 23:17 | Šíryen |  Asinihilismus
Toužím po novém prostředí, nových lidech, neznámu, které mohu objevit. Zde se mi nic objevovat nechce. Začínám chápat, proč se může zdát virtuální svět natolik lákavý.
Potřebuji kopnout, nějak zahodit a zažít důrazný dopad, náraz. Není-li nikdo, komu by se do mě chtělo kopat, budu to muset udělat sama. Problém je v tom, že kopnout a zahodit sama sebe se může jevit… přinejmenším obtížné. Mám velice ráda radikální kroky. Ačkoli mě děsí. Dovedou ochromit, překvapit. Jediné, co mě drží zpátky je…? Co to je?!

Jak začít se vším, a s každým zcela od začátku?
Jak se odprosit od všeho, čím jsem kdy byla a co jsem znamenala? Svou osobnost, své názory a postoje, své okolí… Jak se odpoutat od minulého, abych vše mohla začít tvořit znovu? Co by to bylo za pochybný začátek, kdyby navazoval na předcházející konec? Hodlám zajít do všech důsledků, vytvořit si zde svůj vlastní svět. Úplný.
Snad jsem se zbláznila a pomátla na rozumu. Třeba má slova nedávají smysl a nikdo jim nerozumí. Možná jsem jen idiot, který si přikládá mnohem větší význam, než v tomhle nijakém světě vlastně má, ale přesně tohle se od dnešních výrostků čeká, ne? Vlastně na tom není vůbec nic jiného, divného, a já zcela zapadám do davu svých vrstevníků. Vskutku?

Sobota, hodina před půlnocí. Stav naprosté blaženosti. Osvícení.
Seděla jsem na posteli pod svými dvěma dekami, hlavu zakloněnou, a zcela uvolněně se se nechala pohltit tím opojným pocitem. Triumf. Vítězství.
Plíživé ticho a hutná tma, kterým jsem vládla. Zářila jsem. Tato chvíle byla má. Dosáhla jsem svého. Cíle, které jsem si podvědomě vytyčila, byly naplněny a mě náhle nic netížilo. Okovy, do kterých jsem se sama uvrhla, opadly.
Došla jsem právě tam, kde jsem chtěla být a právě tak, jak jsem měla v plánu. Vše bylo, je perfektní.
Zaplavena adrenalinem a novým elánem jsem si vychutnávala chvíli, o které jsem věděla jen já a která mě zaskočila tak náhle, nečekaně. Nikdo jiný než já nemá šanci objevit podstatu tohoto cíle. Je jen můj. A bylo ho právě dovršeno.

Mohu začít znovu. Nyní ano. Ale jak? Jak se mám sakra pohnout? Jak nemyslet na minulost?

…Proč si to dříve, nebo později, stejně každý kreten začne fotit?
 


Komentáře

1 Radka Radka | Web | 30. března 2013 v 17:51 | Reagovat

Těžko se začíná ve stejném prostředí. Ale jde to. Vytvořím si pomyslnou tlustou čáru a jdu. Minulost neovlivňuje, jen varuje.
Je třeba zavřít jedny dveře, aby se otevřely nové. Miluji radikální změny. Ale nepomůžou, pokud nemáš zavřené ty předchozí dveře...

2 Pukína Pukína | E-mail | Web | 2. dubna 2013 v 21:17 | Reagovat

Vůbec jsi se nepomátla, Tvá slova dávají smysl a celkem mi mluvíš z duše. Je to strašně těžké. Mě osobně internet nakopl. Ale něco jiného mě zase sráží na zem. Budeme bojovat, snažit se a ono to snad půjde...Ruku na to :-) ?

3 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 14. dubna 2013 v 0:30 | Reagovat

[1]: Snažím se vše dokončit, aby se daly zabřít a já už se jimy nemusela vracet. Snad to vyjde.

[2]: Ruku na to=) Nejsi sama, nejsem sama...

4 Ivča Ivča | E-mail | 15. září 2013 v 12:45 | Reagovat

Je lépe přijmout úplně vše, co v těch dveřích je. Pak je totiž jedno, zda zůstanou zavřené nebo otevřené: nemůže Tě to pranikterak ovlivnit. Kdybys měla chuť a hlavně odvahu pro toto řešení, napiš na mail. Palečky drží Ivča po rakovině dělohy, s mužem po velmi těžkých psychózách a postiženým synem, která ty dveře nechala otevřené, protože přijala, co v nich je, a tím ji to nemůže nijak rozhodit :-)

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 25. září 2013 v 18:28 | Reagovat

[4]: Děkuji Ti=) Moudro první vět si zapíši. I já držím palce Tobě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama