Sama v davu lidí

20. února 2013 v 19:39 | Širyen |  Asinihilismus

Vše se zdá být nekonečné. Nekonečné a beznadějné.

Štěstí se mísí se smutkem a já si nemohu ujasnit, co vlastně cítím. Občas necítím. Veškeré city opustí mou mysl a zůstane jen žal. Možná ve mně stále jsou a já přes ten žal pouze nejsem schopna vnímat cokoli jiného. Vše se zdá být ubohým, zanedbatelným, nepodstatným. Tak plíživým a dusivým, že to drásá nervy. Nemohu si pomoci.
Zdá se, že se obklopuji zdánlivě cizími lidmi, za účelem vyplnění prázdnoty. Jsou dobrým studijním materiálem a je jedno, jaký názor si na mě utvoří. Mohu být upřímná. Je zábavné sledovat jejich reakce a chování. To stejné udělají stokrát jinak a vše, co je odlišné, má tentýž sjednocovací prvek. Jací jsou? A proč jsou takoví, jací jsou?
Proč jsem já taková, jaká jsem? Je mi jasné o kolik snazší by bylo vzdát se části své povahy. Troufám si říci, že bych to dokázala, kdybych chtěla (kuřáci také říkají, že kdyby chtěli, přestanou kouřit), ale nechci. Vyžívám se v utrpení. Ve svém. Občas i druhých. Jsem parchantem bez soucitu plným empatií. Nedělá mi problém komukoli jakkoli ublížit. A přesto jsem to vědomě a reálně, doložitelně, nikdy neudělala. Odehrává se to pouze v mých myšlenkách, které bývají leckdy velmi zvrácené. Nemám s kým se o ně dělit, protože i já sama je odsuzuji. Odsuzuji sebe. Nenávidí se za to.
Jsem uvězněna sama se sebou ve svých myšlenkách a začínám šílet. Nevadí mi to, možná je právě tohle mým cílem a snem. Neboť proč bych o to jinak stála. Do toho! Pořádně! Když už se mám zničit, tak ať to stojí zato.

Obávám se toho bodu, kdy se rozhodnu zničit zcela. Pravděpodobnější ale je, že se rozhodnu zničit někoho.

Proto nesmím nikomu ublížit. Proto nesmím být sobecká. Proto si své myšlenky musím nechávat pro sebe, držet je, ovládat, nepustit ven. Jakmile bych jim jedinkrát dovolila převzít kontrolu, nebylo by cesty zpět. Nemohla bych se vrátit. Už nikdy bych nebyla milou holčičkou, nýbrž zrůdou, která se na sebe nemůže ani podívat. Přišla bych o rozmanitost emocí a o sebekontrolu.
A tak jsem sama. Sama na to, abych se sebou zvládla žít.

Cítím se sama v davu plném lidí.

 


Komentáře

1 Malleus Malleus | E-mail | Web | 21. února 2013 v 1:32 | Reagovat

Snad by bylo dobré hledat způsob zvládnutí takové tíže. Předpokládám, že i pro takové důvody se mnozí obracejí k různým naukám, vírám, "filosofiím". Ze závěru textu bych však soudil, že přístup ve snaze držet, nepouštět, ovládat - takřka dusit - povede k vyčerpání a právě podlehnutí tomu, co se člověk snažil takto potlačovat.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 21. února 2013 v 12:52 | Reagovat

Celý život se cítím sama v davu lidí. Jsem jako z jiné planety a dlouho jsem nechápala, co tady dělám.
Dcera se cítí podobně. Jsem ráda, že jsem narazila na knihu Deprese jako šance. Píše to mnich, a i když srovnává Bibli s medicínskou psychiatrií, není to násilné a dá se v tom najít. Ta přirovnání jsou spíš lidská. A já pomalu začínám chápat, jak se cítí lidé s depresí a jak jim pomoci.
Obviňování sebe samé je jeden z rysů depresivního člověka. Je důležité umět odpustit sama sobě. Bez toho se nepohneš z místa. Ale jde to.

3 Harrogath Harrogath | Web | 22. února 2013 v 22:46 | Reagovat

Já se momentálně cítím stejně? Jsem na špatném místě, můj život se vyvíjí, tam kde to chtělo moje dětství, ale já teď chci jinam. I když? Vždy je šance najít se, i když jsi sama v davu, ztracená. Asi musíme všichni začít u sebe. Najdi si na sebe každý den chvíli čas a relaxuj, jen lež třeba. Třeba ti to pomůže, relax je ohromná úleva. :-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 24. února 2013 v 10:16 | Reagovat

Včera jsem na chvíli zahlídla na titulce článek od Tebe. Šílím nebo tam fakt byl? A není?
A já se táááák těšila (nemumím žadonícího smajlíka) :-(

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 24. února 2013 v 13:49 | Reagovat

[1]: Přesně pro tyto důvody se k filosofii a víře obracím já. Můj úsudek je shodný s Tvým. Zajímá mě, co by pro mě takové podlehnutí znamenalo a říkám si -proč bych se proti tomu měla snažit bojovat?

[2]: Je dcera natolik po Tobě, že se cítí podobně? Chci říci, myslíš, že je to naučené, poděděné... nebo jak se člověk k takovým myšlenkám dostane?

[3]: Snad mám strach, že když začnu u sebe, strávím nad sebou samou tolik času, že se nedostanu k tomu, abych se ještě někdy zajímala o ostatní...

[4]: Nešílíš, skutečně tam byl. Nespolupracoval se mnou blog a místo toho, aby se článek ukládal do rozepsaných, stále dokola se zveřejňoval:/ Jsem ráda, že se na mé články někdo těší=) o to víc, že Ty. Netřeba žadonit, zveřejním jej dnes=)

6 Adél Adél | Web | 25. února 2013 v 2:35 | Reagovat

Myslím, že to, co máme s mamkou společné, je melancholie. Jsme si sice blízké a podobné, ale život cítíme každá jinak.

7 Radka Radka | E-mail | Web | 26. února 2013 v 21:52 | Reagovat

[5]:Někdy ten blog ještě zazlobí, ale naštěstí už to nesjou total výpadky
S dcerou jsme každá jiná, ale tvoříme tým už několikátý život, tak jsme se asi nějak sehrály ;-)

8 Dandelion Dandelion | Web | 1. března 2013 v 18:47 | Reagovat

Hi! I found you, because you have in favorite music Yann Tiersen. You're very sad! Soo so much depressive people... why??? Life is happy! No... life is hard... but has a lot of posibilities... and you can use it! Are you close yourself in you? No... relax... be happy... a then you will interested about other people... :-)  Are you understand me? You can to be happy! Just say you ... I'm good... I'm happy! And why?... because I'm person and I deserve to live... and enjoy life! :-)

9 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 11. března 2013 v 21:44 | Reagovat

[6]:[7]: Bývá to tak lepší, když jsou lidé jiní. Mají spolu pak o čem hovořit

[8]: Hi, I'm glad, you found me=) You seems like very smiling person. It's a little wonder today.
I do not know, why I'm sad. Maybe I am not. You said, life is hard=)  I'd like to use posibilites of the world, but I need to decide, what I really want earlier. And until this time, I'l be alone and in my own world. I can not be so happy, when I do not know something. But I'm pleased, YOU're so cheerful and caring, thank you=)
Nice to meet you=)

10 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 8:12 | Reagovat

No, a nakonec je docela fajn, když po tom všem plácání se v bahně z utrpení, hledání východiska, boje, strachu a depresivních myšlenek (taky jsem se v tom plácal) zjistíš, že mysl není ty a ty nejsi mysl. Ať si myšlenky kecaj co chtěj, nemusí tě to zajímat. Vůbec. Ty nejsi těma myšlenkama, a můžeš se jim klidně zasmát, říct jim, že je miluješ (nebo nenávidíš, to je jedno) a že už si z nich nebudeš dělat takovou hlavu ... a život už možná pak nebude tak černej.

11 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 21:41 | Reagovat

Je až komické, do kolika málo slov lze celý ten můj „epický“ problém shrnout, nezdá se Ti? =)
Rozumím Ti, ale není i tak mysl mou součástí a netvoří mé „já“? Nejsou to právě ty myšlenky, co mě utvářejí?

12 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 23:01 | Reagovat

[11]: Jo no :) Moje zdánlivě neřešitelný problémy se taky daly shrnout do pár slov, a fakt jsem se od srdce zasmál, když jsem to zjistil :D

Mysl je nástroj, kterej máš, abys tady mohla fungovat, ale tebe netvoří. Je obrovskej rozdíl, jestli se s ní ztotožňuješ, nebo ne. Dá se to vypozorovat. A když je možnost tu být a neztotožňovat se s ní, jak můžeš tou myslí být?

Myšlenky tě neutvářejí, to si jenom myslíš. ( :D :D )

13 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 5. května 2013 v 19:05 | Reagovat

[12]: Život je potřeba brát s nadhledem a usmívat se nad těmi, kteří jej berou příliš vážně (to píši asi jen proto, že mám právě tak dobrou náladu =)
Beru to tak, že myšlenky jsou řečí naší duše, našeho „já“, které se prostřednictvím nich projevuje. Já tvořím myšlenky a tudíž je, stejně, jako sebe, mohu měnit a tvarovat?
Tohle vysvětlení se mi velice líbí=)
Nicméně v tomto případě je tak jako tak potřeba, nejdříve začít u sebe a to, čím myšlenky jsou, či nejsou, zde přílišnou roli nehraje…

14 Ivča Ivča | E-mail | 15. září 2013 v 17:41 | Reagovat

Já se vyhrabala ze zoufalství po rakovině dělohy. Odmalinka otázky "proč žiju? co mám dělat?" NIC mě nebavilo, příšerné. Před mnoha životy jsem jako dítě viděla, že jsou rodiče nešťastní. Snad i mluvili o přání mít to i ono, nevím. Kradla jsem, aby doma byla harmonie. Potom strach, že mě chytí, zlodějku, výčitky svědomí. Chytili, týrali. Pak ještě výčitky, že jsem naopak rodičům přidělala starost o mě. Po dopadení mě znásilňovali, týrali. Já ohromný vztek na celou hmotu, život, výčitky, že jsem rodičům přidělala starost. Raději nežít...... A TOTO jsem si nesla mnoho, přemnoho životů.... Až tento život se podařilo přes péči o postiženého syna a kolem manžela po těžkých psychózách a po rakovině dělohy dohrabat se až k prapříčině. I Tvůj stav má svou prapříčinu a jedině usmíření se s tím, co se kdysi stalo, dá trvalý klid. Kdybys měla zájem, napiš mi na mailík, vyřeší se to :-). Ivča

15 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 25. září 2013 v 18:31 | Reagovat

[14]: Těší mě pocit, že nejsem sama. Že si někdo prošel něčím krutým a zvládl to. Dává to naděje.
Ohledně prapříčiny… mám se k tomu, s tím hnout=) Jen to chce trochu času. Děkuji; děkuji, že jsem si Tvůj příběh měla tu šanci přečíst

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama