Můj svět, aneb REALITA

11. února 2013 v 1:03 | Širyen |  …, aneb Téma Týdne

Jak je vůbec možné, že člověk svede rozeznat své fantazie od skutečnosti? Nejsou snad i ony fantazie realitou? Ačkoli jen v našich hlavách?
Proč se o člověku s halucinací, pseudohalucinací, nedá říct, že by správně vnímal realitu? Jistě, říci to mohu. Názor většinové společnosti by se s tímto výrokem ovšem neshodoval.
Realita každého člověka vypadá jinak a jeden nemůže říci, že vnímání druhého je pohnuté. Může, ale, … nemá pravdu. Možná. Nemá to podložené.
Jak to potom rozsoudit? Který člověk vidí, slyší, cítí… to správné? První, nebo druhý? Co když si jeden něco vybájil a mysl druhého zase něco zcela vypustila? Patrně bychom přizvali další osoby, aby nebohou dvojici rozsoudily.
Ti, kteří vidí stejné věci, vidí to správné.
Proč by měli?!
Jak k tomu přijde ten, jehož odsoudí k duševní poruše? Co když jediný on viděl skutečnost, zatímco všichni lidé na světě žijí v iluzi? Co je skutečné?
__________
Jdu po šedém městě.
Obklopena všudypřítomným hlukem se brodím skrz ztěžklý vzduch. Všímám si lidí bloudících po ulici. Většina z nich spěchá a hledí do země. Každý se někam žene. Jen já jdu proti proudu, s čistou a otevřenou myslí. Ze všech těchto omezených osob, starajících se o své přízemní záležitosti, mohu být právě já tou nejsilnější bytostí.
Svá křídla táhnu sklopená za sebou po zemi a vnímám bytosti stojící opodál, na tomto ponurém místě. Pozorně sleduji každého člověka, kterého vidím, hodnotím jej, snažím se dostat do jeho nitra a trnu při každém kontaktu s jeho nijakými pocity a prostými myšlenkami. Ubíjejí ve mně kreativitu. Postrádají důvtip a zabíjí svět svou nevnímavostí. Nemyslí. Jen plní potřebné úkony.

Pomalu a s nádherným opojným pocitem vypínám svá křídla vysoko nad hlavu rozhodnuta narušit jejich nudný život. Jsem krutou bytostí plnou zášti a nenávisti, kterou uvolňuji do svého okolí, mezi ně. Jdu zpříma, rozvážně. Rozsévám strach ze sebe samotné.
Ve vlnách nechávám odcházet ty odporné pocity snažící se je jakkoli poranit. Srazit k zemi a nechat hystericky ječet. Mám tu moc.
Přesto, že vytáhnout ji z pouzdra, by bylo velice krkolomné, cítím dlouhý nůž, mačetu podél své páteře, a možnosti, které se mi jejím vlastnictvím nabízejí. Cítím nezměrnou moc. Kdyby se mi jen zachtělo, svedla bych ohromná zvěrstva.

Najednou si mě protijdoucí všímají. Dívám se na ně a oni podmračeně hledí na mě. Oční kontakt nevydrží. Miluji ty rozčarované pohledy.
Bytosti, kterých si všímám zřejmě pouze já, jsou náhle mnohem výraznější. Vystupují z temných stínů, aby mě následovaly. Blíží se a já vím, že jim mohu poroučet. Že tentokrát mi nemohou ublížit.
Stromy podél cesty nyní rostou jen pro mě a projevují mi úctu. Vítr zavane právě tehdy, kdy si to přeji.
Teď.
Poryv větru sílí, neustává. Ještě chvíli musím vydržet… Moc, která se mně obklopuje, …nesvedu uchopit a udržet nadlouho, přesto se stále zlepšuji. Vší silou se zaměřím na muže před sebou, soustředím ono ohromné množství síly proti němu, nahlodávám ho, ničím. Ví o mně, vší vahou na něj nechávám dolehnout svou přítomnost a pocítit hrozbu, kterou ve mně má.
Jsem velmi výrazným bodem. Není nikdo, kdo by mě nezaregistroval.

…Snad je to donutí, alespoň na chvíli přemýšlet
__________

Tohle je skutečný výjev z mé reality, mého světa.

…Je skutečný…
 


Komentáře

1 Grujorin Grujorin | E-mail | Web | 11. února 2013 v 11:45 | Reagovat

Každý se díváme na svět svýma očima, svou hlavou a svým srdcem. Proto považuji za základ, chovat se tak, aby daná realita nevedla k úpadku či bolesti ostatních v ní. Pokud každý svůj čin promyslíme a budeme k sobě upřímní, poznáme se v jádru lépe a budeme pak moci svoje reality pochopit a pochopit i reality těch, kterým jsme se otevřeli, které jsme pochopili a kteří to samé udělali vůči nám. Pak budou naše reality podobné a vše půjde snáz. Aspoň doufám :D ... V jádru ale asi všechno záleží na cti, pochopení a důvěře i víře v to, že co dělám musím dělat tak, aby neubližoval a ne tak, jak si myslím že je to správné.

2 Ewiline Ewiline | Web | 11. února 2013 v 16:37 | Reagovat

Rozčarované pohledy - moc hezky řečeno :)
Moc hezký článek...

3 Radka Radka | E-mail | Web | 12. února 2013 v 19:35 | Reagovat

Díky za další otevření se.
Když mám před sebou člověka, o kterém vím, že je ztělesněné zlo, představuji si, že jsem saň. Také mám křídla, také mám moc, jen dštím oheň a síru. To bys nevěřila, jak znejistí ;-)

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 20. února 2013 v 15:19 | Reagovat

[1]: Tvůj základ považuji i za svůj. Z toho důvodu se vše bolestivé a nemilé odehrává "pouze" v myšlenkové rovině.
Bylo by snazší, aby si reality všech byly co nejpodobnější, ale bohužel, mě všeobecně uznávaná realita, pro nedostatek kreativity v ní, nevyhovuje. Chybí mi v ní ta čest, důvěra, pochopení... A pak to takto dopadá...

[2]: Dalo by se je také nazvat jako - pohledy právě probuzených lidí- ;) Děkuji

[3]: Saň... to zní velice autoritativně a důstojně. Navíc kouzelně=) Proč se Tvým ztělesněním stala právě saň? Tohle situování se do jiných tvorů, o člověku hodně vypoví ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama