O lásce a o smrti

7. ledna 2013 v 23:12 | Širyen |  Asinihilismus

"Co, když svůj život jednou skutečně ukončím, co bude pak?"
Nádherná otázka. Tu by chtěl od své milované slyšet jistě každý. A já ji položila.
A myslela ji zcela vážně.
6/1/13, 23:39? A já poprvé zcela vážně přemýšlela o tom, zda bych se se svým šermířem neměla rozejít. Třeba by to pro něj bylo snazší. Nedávám mu žádnou záruku, že mě o chvíli nenajde s podřezanými žilami ve vaně. Jsem si toho naprosto vědoma, tak, jako jsem si zcela vědoma toho, že mu to nijak neusnadňuji.
Jistě už sám přišel na to, že o svém konci přemýšlím, plánuji…
Miluje mě a naučil se mi nedávat nijak znát své obavy, nejistotu a nesouhlas. Z počátku to bylo těžší. Tehdy si se mnou povídal o tom, jak ho tím vším děsím a že s takovýmto pocitem bezmoci, kdy nejsem v bezpečí sama před sebou, se žije velmi těžko. Ukončil to tím, že pokud v tom budu pokračovat, tak o něj přijdu.
Držela jsem se vskutku velmi dlouho, ale pak mě napadlo to opět zkusit. Tehdy jsem měla téměř nepatrné, zcela zhojené rýpnutí na ruce a on to přeci zpozoroval.
Přese všechno jsme zůstali spolu, já viděla, že by mi nemohl dát sbohem, a začala toho šeredně zneužívat. Poslední dobou jsem to dovršila do absurdna a čím dál víc kašlu na to, že mu to třeba vadí, neboť se k tomu nijak nevyjadřuje.

Otevřou se domovní dveře a muž vstoupí dál. Právě se vrátil z práce a v sále si slyší hrát své dvě malé děti. Povšimne si, že zde něco nesedí. Pověsí si bundu, vchází dál, kde je konečně spatří, hrajíc si kolem maminčiny mrtvoly pod schodištěm.

Nakolik je tento výjev reálný?
Asi není, neboť děti by patrně vycítily, že je něco špatně a brečely by. A když tento detail opomenu,… nakolik je to reálné? Co se mě týče?
Sakra, já si nejsem jistá, že to takhle nedopadne, nejsem si jistá, jestli se chci dožít dvacítky.
Jak mohu někomu složit slib věčné lásky, když nevím, zda se chci dožít zítřka?
Jak mu mohu zaručit, že s ním budu šťastná?
Lepší dříve, než pozdě. Neměla bych to nechávat zajít až do bodu, kdy… Měla bych mu dát sbohem, nikdy se mu neozvat a nechat ho zapomenout, ale nemůžu. Proč je to tak těžké? Proč tu o tom vlastně přemýšlím, když je to taková blbost?
Ubožejší a sobečtější stvoření, než mě jde asi těžko potkat.
Nemohla bych ho tady nechat. Co, kdyby on opustil mě?
Láska hory přenáší, ale trpět mé rozmary, to se obávám, dlouho nedá. Bylo by snazší se s ním rozejít a to co nejdříve. Protože si dovedu představit, jak moc ho ničím.
 


Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 21:30 | Reagovat

Přirostla jsi mi k srdci a bolí, když tohle píšeš, i když chápu zoufalství, nejistotu a zmatek v Tvé duši. Zasloužíš si být šťastná tady a teď i pořád. Sice se neznáme osobně, ale moc by mi vadilo, kdybys to udělala.
Moje dcera se seznámila s Anet, která uvažovala také o smrti (to jsme ale zjistily až po přečtení jejího starého blogu http://roose.pise.cz  Její pohled se změnil po přečtení knihy Veronika se rozhodla zemřít (na blogu je její recenze). S dcerou si moc rozuměly, přirostla nám k srdci. Loni v srpnu zemřela po delší nemoci. Chceš vědět, co to udělá s těmi, kteří milovali a zůstali tady? Možná jsi už četla článek na blogu mé dcery, který byla schopná napsat až teď, po více než 4 měsících. (odkaz na blog dcery Adél najdeš v mých odkazech, budeš-li chtít).

2 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 23:05 | Reagovat

Tak Bohužel, blog Anet na roose.pise.cz už nejspíš smazali, byl z roku 2010, což mě mrzí, ale život jde dál. A já doufám, že napíšeš i něco veselejšího, protože to tak budeš cítit :-)

3 inexpensive bridal dresses inexpensive bridal dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 15:25 | Reagovat

I like this site and it has given me some desire to have success, so thank you. =)
http://www.isdress.org

4 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 21:15 | Reagovat

[1]: Zemřela tedy s touhou po životě? ...Dcera musí být moc ráda, že má maminku, jako jsi ty. Knihu si přečtu, zdá se, že může hodně říci. Děkuji Ti

5 Radka Radka | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 21:26 | Reagovat

[4]: Ano, díky knize pochopila, že život má smysl. Krásně kreslila a mrzí mě, že její kresby nemám uchované. A co to s námi udělalo... dva roky bojovala se zdravotními problémy, doktoři si nevěděli rady a když to vypadalo, že bude dobře... moc nám chybí. Víš kolik radosti a lásky ještě můžeš přinést druhým? A to se Ti pak bude vracet, jen dokázat přijímat. Vím, někdy to nejde, ale nevzdávej to, prosím :-)

6 V. V. | 1. února 2013 v 12:41 | Reagovat

Dávno tomu, co vzniklo heslo:"Žít rychle, zemřít mladý". A i nám, leckterým, se o nemnoho let později dařilo žít rychle. Přestože (nebo právě protože) byla kolem samá normalizace, Husáka zvolili presidentem, někomu vyhazovali rodiče z práce, jiní rodiče sedali na kariérní místa...(Dnes se tomu období říká "zavřené hranice, fronty na banány a na vložky a toaletní papír".) Jo, žít rychle a zemřít mladý..., je to sice jiná kategorie, ale z poloviny mám splněno. Radka začíná profil: "Život prý začíná po čtyřicítce..." Asi jo, ale to platí zřejmě pro ženský. My chlapi, my to máme ještě o deset let posunutý. Hele, a víš co? Neni to tu blbý.

7 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 11. února 2013 v 0:31 | Reagovat

[5]: Nevzdám!=)

[6]: U nás doma se o těch časech hodně mluví.
Přežili jsme těžší časy, tak nač to vzdávat dnes.
Není to tu blbý, ...ale vždy se najde něco, na co si budeme stěžovat a co nám bude kazit náladu

8 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 8:01 | Reagovat

K tomu, abys mohla někoho ničit, je potřeba taky ten, co se nechá dobrovolně (vědomě nebo podvědomě) ničit. Takže je zbytečný si to vyčítat a způsobovat si tím další bolest, který máš už tak dost.

A jinak ... smrt se podle mě moc přeceňuje. Není to ani konec, ani začátek, jen pokračování někonečnýho života, co nemá protiklad ... změna jednoho malýho zlomku jednoty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama