Dokázala bych se zabít? Aneb MOJE OSOBNOST

17. listopadu 2012 v 10:12 | Širyen |  …, aneb Téma Týdne

-když nad tím tak přemýšlíš,… když máš ty nejhorší chvilky na světě,… dokázala by si to, dokázala by ses zabít?
-Ano.
Vím, že ano.
To je to nejmenší, co by mi dělalo problém.

Byly chvíle, kdy bylo právě tohle otázkou celého mého dne. Dokázala bych to? Chtěla bych? Mohla bych?

Nač chodit kolem horké kaše, řekněme si to přímo. Celý tenhle článek je o mě a mých malých velkých problémech s … se mnou.

Úplně poprvé mě to zcela vážně napadlo asi v sedmé třídě, kdy jsem začala pochybovat o smyslu nejen své existence, ale i celého světa.
Přátelila jsem se se zoufalstvím a společnost mi dělaly nekontrolovatelné stavy úzkosti.
Stupňovalo se to a rozvinulo mě směrem, kterým se nyní ubírá celá má osobnost.
Co si pod tím představit? Původně asi něco takového:

- Všechno, co dělám je sobecké a já, slaboch, se tomu neumím vzepřít.
- Čistý altruismus neexistuje.
- Veškeré bytí je sobecké, neboť vše děláme jen kvůli sobě.
- Pomáhat je sobecké. Činím tak ze sobeckých důvodů, abych měla dobrý pocit a jistou pomoc od druhých.
- Mít přátele je sobecké. Ze stejného důvodu. Abychom jich mohli využít.
- Celá má existence a existence všeho je sobecká.
- …
- Nač vzdorovat, když to nelze ovládnout.

Asi si lze představit, nakolik jsem se oprostila veškerých vztahů s přáteli a jak silné výčitky svědomí, odporné nálady a kruté myšlenky mě provázely.
Byly to chvíle, kdy jsem si říkala, že ačkoli má být mým živlem oheň a mým znamením beran, vůbec to neodpovídá.
Lidé ve škole mě začali nazývat zombií a já si v tom libovala. Zajímala jsem se o psychologii, mystiku, náboženství, okultismus. Večer co večer jsem zapalovala svíčky a hrála si s ohněm. Má zoufalá nálada se měnila v cosi odporného a já už to nemohla vydržet. Padly na mě všechny nespravedlnosti světa a já udělala, co umím ze všeho nejlépe. Vztáhla jsem je na sebe a dala si je za vinu.
Autosugesce je hodně šílená věc.
A když se vám alespoň trochu daří, uvěříte čemukoli.

To já za všechno mohu. To já jsem ten největší bastard na světě! Sobecká mrcha co jen využívá
ostatní…

Ne, že by tomu nyní bylo jinak. Jen trochu. Hlavní rozdíl je, že dovedu zapojit i chladnou logiku a poměrně nezaujatě o tom hovořit.

Poprvé jsem si cíleně ublížila, když jsem si chtěla dokázat, že na to mám. Že to dovedu udělat. Strašlivě ráda si něco dokazuji…
Úzkost přerostla ve vztek, který jsem si vybila na sobě. Jednou. Podruhé. A pak znovu. Bylo to snadnější, než snadné a já měla pocit zadostiučinění, že mohu alespoň něco dělat. Že se mohu pokořit a zničit. Když budu chtít. Že sobě budu moci ublížit. Zoufalé, vím.

Den co den jsem usínala k ránu vyčerpáním a budila se kvůli zlým snům. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem slabá, za to, jaká jsem. Za to, že stále něco potřebuji.
Bolela mě hlava, byla mi zima, třásla jsem se a potřebovala jsem se vybít. Musela jsem, sakra, něco udělat.
Proč bych se nemohla zabít?
Bála jsem se temných stínů a bála se sama sebe. Věděla jsem, že se znovu pořežu a nesnášela jsem se za to, že tomu nedovedu a nechci vzdorovat. Vyžívala jsem se v tom. V očekávání jsem si zarývala střep do rukou, nohou… a sledovala, jak jsem silná a co jsem dokázala. Hlouběji a hlouběji, ke konci téměř každý den.

Přese všechno hodnotím tuto část svého života, jako jednu z nejplodnějších a nejdůležitějších. Nikdy jsem od té doby neměla tak intenzivní filosofické a přemýšlecí období, jako tehdy.

Postupem času jsem dospěla k názoru, že svět nemohu zlepšit. Asi nejvíce ze všech mi pomohl přítel, se kterým jsem se dala dohromady, nejlepší kamarádka, spolužačka, která měla nezávisle na mě obdobné problémy a kamarád z výtvarky.

Koncem deváté třídy jsem se naučila komunikovat s lidmi, dokonce mluvit na veřejnosti, aniž bych zvracela, panikařila, měla střevní potíže, či podobně (tekla Vám někdy krev z očí?). Dokonce jsem před lidmi sólo zpívala!
Prvákem jsem prošla již jako poměrně normální holka a nyní … já sama nevím. O tom asi někdy jindy.

Nutno říci, že ničeho z toho jsem se nikdy nevzdala a přesto, že vím, že bych to dělat neměla… chci a vím, že to dnes nebylo naposledy, co jsem… Achjo.

O smrti dovedu ve vší vážnosti přemýšlet a stejně tak vážně odpovídám na úvodní otázku tohoto článku.

Ještě nikdy jsem to pořádně a objektivně nesepsala. Většinou šlo jen o mnoho abstraktních vět a slov.
Svým způsobem se mi teď ulevilo, ale mnohem spíše je mi z toho děsně.


Stálo mi to zato?
 


Komentáře

1 Kelíns Kelíns | Web | 18. listopadu 2012 v 10:53 | Reagovat

I mě někdy kolem sedmé třídy začaly napadat podobné myšlenky. Někdy mě pořád napadají. Jsem ráda, že jsi se z toho dostala, tímto si prochází více lidí, je to těžké a někteří se přes to nepřenesou.

2 Nia Nia | Web | 18. listopadu 2012 v 11:49 | Reagovat

Je mi líto, že jsi toho musela prožít tolik. Musím se přiznat, že i já jsem měla takovéhle temné období. Nikdo mi nerozuměl, s nikým jsem se přiliš nebavila. Všechno vyvrcholilo tím, že mi na to přišli rodiče.. Je pravda, že v té době jsem také měla (co se týče psaní) plodné období. Básničky z té doby mám ještě někde schované..

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 18. listopadu 2012 v 21:36 | Reagovat

Taky jsem měla kdysi těžké období. Pravda, nikdy jsem se nepořezala, protože jsem věděla, že trpím dost i bez toho.
A taky jsem se v roce 2008 dozvěděla, že má být konec světa, takže jsem se na to upnula a s pokorou čekám na smrt.
Ale dnes už zas vím, že nás nečeká konec, ale přechod do páté dimenze, kde budeme všichni šťastni, tak nevím. :)

4 Komonira Komonira | Web | 19. listopadu 2012 v 16:35 | Reagovat

takže, když řeknu že to je strašně pěknej článek tak mě tu někdo seřve že jenom podlejzám, ale co už, já mám tyhle články ráda, ať už jsou ze života nebo vymyšlené, protože nad nimi ráda hloubám a představuju si sama sebe v té dané situaci :)
je mi líto že jsi si toho musela tolik prožít, a tak nějak s tebou soucítím, mám teď taky nějaké takové podobné období, i když do bodu kdy všechno dávám za vinu sobě jsem nikdy nedospěla, spíš naopak, na všechny řvu že to je blbě, protože já si myslím že to je dobře, i když to tak není a většinou si to uvědomím až potom co někoho seřvu :D
o smrti taky občas přemýšlím, a říkám si že by možná bylo snažší skočit z okna s nožem zabdnutým v hrudníku, než abych musela řešit ty věci co mě bolí snad ještě víc než ten zabodnutý nůž, ale na stejném místě...

a taky ti musím pochválit design, je hodně zajímavý :)

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 20:36 | Reagovat

[1]: Ano, asi to bude problémem více lidí. Ale je to správně?

[2]: Rodiče jsou velkým problémem.Kéž by si všímali ještě méně. Dobrá otázka je- proč by mi měl vadit jejich zájem?

[3]: Důležité je, aby to dopadlo "dobře"=) Ať už to slovo znamená cokoli.

[4]: Snad tě za to nikdo neseřve :-D To se spíše bojím já, že se najde někdo, kdo mě se svými problémy a jejich nepatřičným řešením pošle do jistých míst=) ..Jinak s tebou souhlasím=)

Děkuji

6 Amia Amia | Web | 22. listopadu 2012 v 23:53 | Reagovat

Taky jsem několikrát uvažovala, jaké by to bylo se zabít. Co by mě čekalo potom? A hlavně, jak bych to udělala?
Protože se nebojím smrti, ale umírání, zvolila bych podřezání žilm střelbu nebo skok, rozhodně bych se nevydala se utopit nebo oběsit.
Vždy mě ale nejvíc zarazila zvědavost, ,,co se bude dál dít ve světě?" Mnohem větší, než ,,co je po smrti". Jo, zvědavost vážně může zabíjet. U mně ale zatím zvítězila zvědavost na život  :-)

Jsem moc ráda žes zůstala, můžu si tě teď číst
(jakkoli ta věta zní divně, stejně ji tu nechám)
:)

7 Moss Moss | Web | 25. listopadu 2012 v 8:57 | Reagovat

Polemizovat o tom, že se dokážeme zabít je zcela jiné, než to se vší vážností zkusit s tím, že to vyjde..
A nikdy tam ta jistota nebude, dokud do věcí nepůjdeme s tímto a nezkusíme to.
Což je v tomhle nesmyslné, protože pokud chceme alespoň z části žít, tak by jsme měli.

Já jsem vždycky snil o nějakém mém krásném ukončení života. Někdy jsem si i sepsal přesný můj konec. Většinou jsem snil o podřezání žil, protože se mi líbí krev. Nebo oběšení, což mi přišlo takové nepěkné. Nebo se předávkovat drogama.. Zastřelit se, znělo to fajn.

8 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 23:28 | Reagovat

[6]: Také bych volila tyto způsoby smrti. Ačkoli kdybych mohla a věděla, že jakmile se zabiji, smím to udělat znovu, zkusila bych všechny způsoby. Jen abych zjistila, jaké to bude. Jak to bude bolet.
Děkuji, já jsem ráda za tvoji zvědavost na život z velice podobných důvodů=) Je dobře, že jsi tady. (Myslím, že ta věta je výstižná=))

[7]: Sním (zvláštní slovo v této souvislosti) o podřezání žil. Když už bych se hodlala zabít, chtěla bych názorně vidět co to obnáší. Tu zpoustu krve, co mě opouští společně s životem. I mě se líbí. Nebo skok. (Kvůli omletým řečem o létání, kteréž chci zažít jakožto poslední věc, zkusit) Máš pravdu, polemizovat o tom není na místě. Přesto je lákavé to dělat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama