PYŠNÁ

26. října 2017 v 18:57 | Šíryen |  Asinihilismus
Je tu přítomná úzkost. Ze… všeho.
Pocit, že zklamávám (bleh!) a jsem k ničemu, vše kazím a vše je špatně kvůli mně.
Je hloupé o tom takto přemýšlet, vše až tolik bagatelizovat a generalizovat. Zbytečné a jen otravné. Ubírá to energii, motivaci, bere zbytky elánu.
Snažím se ty myšlenky odložit, ale ten pocit mne silně dohání.

Nemám budoucnost, nezvládám školu, málo se snažím.
Bojím se, že tento semestr nezvládnu. Nevím, jak bych mohla udělat státnice, nemám šanci.
Já se ani nechci o cokoli snažit, ze všeho nejvíce chci mít klid…
Je toho hrozně moc. Všeho, nejen školy. Není to jen o ní. Mně je hrozně moc.

Mohla bych být mnohem lepší přítelkyně, dcera, sestra, vnučka, kamarádka i studentka. Mohla bych si na důležité osoby a věci udělat více času. Měla. Více je těšit, více jim naslouchat, dělat pro ně hezké věci a pomáhat.
Vždy je co zlepšovat a já vím, že je tu mnohé, v čem bych lepší být měla.

Co když na to prostě nemám? Nemám na to, se o to byť pokoušet.
Nezvládám ani existovat, nevím, co mám dělat a co mám dělat dřív.
Chtěla bych na všechno víc času. Zastavit ho. Přijde mi, že mi všechno utíká mezi prsty. Jako by naděje byla pryč a vše, co mám, bylo zbytečné. Zbytečně vyplýtvané na mne, Zbytečné pro mne. Včetně mého potenciálu. Děti v Africe by to třeba zhodnotily a využily lépe, stali by se z nich lékaři, co by zachránili svět.
Neumím nic pořádně.
Stop complainin and start changin it.

Proč by na mne měl někdo být pyšný?
Nezasloužím si nic z toho, co mám. Jsem zbytečný člověk.
Kdy jsem začala chtít být užitečná?
Myslím, že je to spíše strach o vlastní přežití a zoufalost z toho, že se nedovedu ve světě najít a zařadit, než skutečná touha po tom, být užitečná.
Je to touha po uznání a po pocitu, že mám význam a zbytečná nejsem.
Žiji pro naději a drobné radosti. Pro milé situace a hezké okamžiky. Stačí to k tomu, aby člověk chtěl žít, ale ne k tomu, aby byl šťastný. Neuctivě a sebestředně chci něco víc.
Ale co?

Trpím přehnanou sebeláskou. To stádium tu už jednou bylo.
Přijdu si ztracená v této době. Zabíjí mne současné nastavení světa. A v jiné době bych se neměla lépe.
Šermíř jednou řekl, že mne, s mým smýšlením, by ve středověku okamžitě upálili. Možná bych se upálila sama.
Přijde mi, že jakkoli si ublížím, tak to nebude dost. A nejen proto/vzhledem k tomu, že vím, jak nehorázná blbost to je, nacházím se v poměrně patové situaci.
---
Kdo by vedle sebe chtěl mít někoho, kdo stále kňučí a nezvládá žít -V podstatě to základní…?
Kdybych se sebou nemusela být, byla bych šťastnější?
Blbost.
… Jak popsat A4 prázdnými větami (465 slov) úplně o ničem…

I left his arms empty and tied
Outstretched for me until he died
 

Zapomenutí kolemjdoucí

20. září 2017 v 22:48 | Šíryen |  Asinihilismus
Sepsáno 10.9 2015, komentováno 13. a 20. 9. 2017

Dnes jsem si poprvé v životě řekla: možná je dobře, že lidé umírají…

Kolik lidí byste nazvali osobami svého života? Myšleno - označili je, jako ty, co vás neoddiskutovatelně poznamenali, změnili,… ti, bez kterých byste nebyli tím, kdo jste(,) největší měrou?

Každý, kdo vašim životem projde, vás nějak ovlivní, ale málokdo zůstane svým působením ve vašem životě navždy nezapomenut.
Málokdo se stane Osobou Vašeho Života. (silná slova)
Cítíte ten rozdíl?
Já takových lidí detekovala opravdu hodně (vedla jsem si seznamy…) a při vzpomínce na některé (mluvím o nich, jako by byli mrtví, že?)… Chce se mi brečet (přílišný, leč skutečný patetismus).

Sebeobětování

16. září 2017 v 19:16 | Šíryen |  Asinihilismus
- Čeho bych byla schopna já a ty ne?
..A čeho by sty byl schopen a já ne?
- Jsem schopen sebeobětování.
- Ano, pokračuj.
- Nejsem schopen někomu ublížit.
- Ano, ne úmyslně.

Rozhovor mi ležel v hlavě celou noc.
Strhla mne zejména ta syrová upřímnost a pravdivost jeho slov. Ne, že bych čekala něco jiného. Zarazilo mne, jak je to skutečně trefné.
Vyděsilo mne, jak zle to zní. Jakou bestii ze mne tato výstižná slova dělají, respektive, do jakého světla mne staví.

Opravdu bych se nedovedla obětovat?
Proč bych měla? K čemu se zbavovat svého štěstí a dávat ho jiným?
Nic nedělám zadarmo, a i když třeba někomu občas nezištně pomohu - mám z toho alespoň dobrý pocit - cennou odměnu.
A není to oběť.

Kdyby umíral a zachránit ho mohlo jen a pouze to, že bych si měla useknout nohu, udělala bych to - a nebyla by to oběť. Byl by to výměnný obchod.
Já se zbavím nohy a on za to bude existovat o několik let déle, což pro mne bude aktivem.

Ne, já se neumím obětovat. Neumím tak myslet, nedovedu dělat šlechtěné činy.
A pokud to tak náhodou někdy vypadá, sama to dělám z naprosto jiných - prospěchářských důvodů. Vše, co učiním, pro mne musí mít vždy přínos. Proč jinak to dělat?
A proč že by kdo měl cíleně ublížit druhému?
Ze stejného důvodu. Pokud z toho mate větší přínos, než naopak…
Třeba je můj způsob uvažování zlý. Jsem zlá?

Z roku 2015.
____________________________________

Poznámka roku 2018, /Nadšeně, udiveně/: lepším se?? =)

Would you mind if I hurt you?
Understand that I need to
Wish that I had other choices
than to harm the one I love


Další články


Kam dál

Reklama