Sebeobětování

Sobota v 19:16 | Šíryen |  Asinihilismus
- Čeho bych byla schopna já a ty ne?
..A čeho by sty byl schopen a já ne?
- Jsem schopen sebeobětování.
- Ano, pokračuj.
- Nejsem schopen někomu ublížit.
- Ano, ne úmyslně.

Rozhovor mi ležel v hlavě celou noc.
Strhla mne zejména ta syrová upřímnost a pravdivost jeho slov. Ne, že bych čekala něco jiného. Zarazilo mne, jak je to skutečně trefné.
Vyděsilo mne, jak zle to zní. Jakou bestii ze mne tato výstižná slova dělají, respektive, do jakého světla mne staví.

Opravdu bych se nedovedla obětovat?
Proč bych měla? K čemu se zbavovat svého štěstí a dávat ho jiným?
Nic nedělám zadarmo, a i když třeba někomu občas nezištně pomohu - mám z toho alespoň dobrý pocit - cennou odměnu.
A není to oběť.

Kdyby umíral a zachránit ho mohlo jen a pouze to, že bych si měla useknout nohu, udělala bych to - a nebyla by to oběť. Byl by to výměnný obchod.
Já se zbavím nohy a on za to bude existovat o několik let déle, což pro mne bude aktivem.

Ne, já se neumím obětovat. Neumím tak myslet, nedovedu dělat šlechtěné činy.
A pokud to tak náhodou někdy vypadá, sama to dělám z naprosto jiných - prospěchářských důvodů. Vše, co učiním, pro mne musí mít vždy přínos. Proč jinak to dělat?
A proč že by kdo měl cíleně ublížit druhému?
Ze stejného důvodu. Pokud z toho mate větší přínos, než naopak…
Třeba je můj způsob uvažování zlý. Jsem zlá?

Z roku 2015.
____________________________________

Poznámka roku 2018, /Nadšeně, udiveně/: lepším se?? =)

Would you mind if I hurt you?
Understand that I need to
Wish that I had other choices
than to harm the one I love

 

Pocit marnosti (zbytečné číst)

12. září 2017 v 21:47 | Šíryen |  Asinihilismus
Možná jsem potřebovala trochu desocializace.
Pryč od přátel, známých, příbuzných, spolužáků, všech, kdo na mne budou mluvit a čekat, že je budu vnímat (Pryč od blogu).
Asi to stále ještě není dost. Nechce se mi zpět do toho ruchu.
Není to tím, že Brno je velké město. S Brnem to nemá nic společného. Vyhovuje mi anonymita, osamocení v davech, rušný klid i rozmanitost (snad mi Brno je nyní už i malé). To, co mi nevyhovuje, je, že musím být jakýmkoli způsobem aktivní.

Aktuálně jsem zalezlá pod peřinou a pod dekou a nechci víc, než plaménkové objetí. A konejšení, jakkoli neslučitelné s realitou. Bláhový pocit bezpečí s nadějí, že to bude dobré.
Mám všechno, co si mohu přát. Mám se nejlépe, jak jsem se kdy měla, a vše je krásné. Tak co je špatně?

SETKÁNÍ S ANDĚLEM, tlumočníkem vůle boží

2. září 2017 v 14:19 | Šíryen |  Zážitky a „skutečnosti“
Humpolec je malebné město. Jsou tu herny a bezdomovci.

Já v jedné takové herně pracuji a jednoho místního bezdomovce, feťáka, co čuchá ředidla, jsem dnes v práci potkala.

Přišel ráno, v 6:20. Netrvalo dlouho, než začal řvát, že vytrhá automaty ze zdi a zabije ty, co hernu provozují za to, že zmanipulují zdejší dobré a slušné lidi a donutí je hrát. Udělají z nich prý stejné sráče, jako jsou sami, aby si nepřišli tak špatně.

Pak začal mluvit o Bohu, tak jsem se více ptala, protože se mi to zdálo jako lepší téma, než násilnosti. Mluvil o lidském údělu, svých schopnostech a útrpnosti. O tom, že žije desítky tisíc let, že mluví se zvířaty, hovoří s Bohem, od něhož má dar věčného života. Jako kompenzaci Bohu za tento dar pomáhá lidem, bere na sebe jejich hříchy a vinu, za lidi umírá a trpí tresty. Že vidí budoucnost a může měnit minulost. Že od svých pěti let si začal uvědomovat, že není jako ostatní, a že tu tíhu nezvládá. Že je to dar i prokletí. Brečel a už tolik nemluvil o zabíjení.

Další články


Kam dál

Reklama