Šáteček s tvarohem a blog

3. srpna 2018 v 9:30 | Šíryen |  O...
Všechny problémy se omezily na "pouhý" nedostatek času.
Ne, že by jiné obtíže nebyly přítomny, ale z nedostatku času vycházejí.
A přesto čas není hlavním důvodem k úpadku mého blogu.

Mnohokrát mne již napadlo blog inkarnovat. Ráda bych.
Pravidelné a aktivní blogování v mém současném životě ale již nemá místo.
Zážitků a poznatků je mnoho, kreseb a námětů rovněž. Momentálně ale nemám chuť se o ně dělit blogovým způsobem a není důvod, abych se o to snažila násilně.
(Nehledě na to, že mi přestal tak úplně vyhovovat blog.cz a vadí mi neustálé komentářové útoky k mým článkům od botů; viz tento článek... Edit: sere mne, jak na blogu nic nefunguje a nedá se změnit byť jen barva písma. Dlouho jsem se snažila blog nějak upravit, ale zkrátka to nelze.)
Zadní vrátka si očividně otevřená nechávám a tak se neloučím zcela.

Vězte, že ať už se od doby mého odmlčení se událo cokoli, já jsem stále já, se všemi svými chybami a problémy.
Aktivnější jsem nyní na Instagramu -což je pro mne nová záležitost, které jsem dlouho odolávala, než jsem v posledních měsících musela uznat, že mi svým konceptem v tuto chvíli vlastně velmi vyhovuje.

Odkaz na Instagram tedy přikládám níže. Pro ty, komu chybí pravidelný přísun kreseb a malůvek, já sama, nebo jen pro ty, které zajímají obrázkové, fotografické či komixové náhledy do mého života.

siryenn


 

Až do konce

17. března 2018 v 15:23 | Šíryen |  Asinihilismus
Zvláštní.
Bojím se o tebe mnohem více, než o sebe.
Možná z toho důvodu, že kdybych nyní začala umírat, vím, že tu pro mne budeš. A pak už mi to bude jedno. Budu tě mít až do úplného konce a nic jiného nepotřebuji. Nic jiného nemá takovou hodnotu.
Ale kdyby se něco stalo tobě, co bude pak? Budu tu pro tebe až do konce a na ničem jiném nebude záležet. A potom? Třeba už žádné potom nebude. Jaká je pravděpodobnost, že bude nějaké potom?
Vždyť v tu chvíli skončí svět, Vesmír se sbalí do sebe, aby mohl znovu expandovat a čas začal jít odznovu. Až do bodu, kdy se opět narodíme, zamilujeme, zemřeme, aby pak mohl nastat nový a další čas.
Strachu to nepomáhá, hypotézy se různí.
Mnohem horším, než vědomím vlastní smrtelnosti, je nyní zdánlivá jistota toho, že zemřeš ty.
Nemohu být bez tebe.

Jak dokážete žít a mít přitom na paměti, že to jednou skončí a celý váš svět se zhroutí..?
A ta chvíle nastane. Zanedlouho a nevyhnutelně.


And coded conversation, half baked and tired,
left us sleepy on blacktops burning the motor mile.

Mečem

17. března 2018 v 3:20 | Šíryen |  Asinihilismus
Kde jsou chvíle, kdy jsem chtěla být Larou Croft…. Anna Valerious (i Van Helsing, i hrabě Drákula), Kidagakash, Marina (i Sindibád), Kailey (i Garrett), Trinity (ba sám Neo), Mononoke (i Ashitaka), Beatrix Kiddo, Fantaghiro, Lucy z Elfen Lied, Samantha Carter, Del Spooner, Éowyn, Jim Hawkins, Neytiri (i Jake Sully), Anastasia Romanov, Ollowain, Kadlin Alfadasdottir, Obilee, Anita Blake, Graverobber… později Šíryen.
Vlastně stále chci být.
Ovšem namísto toho, abych objevovala světa kraj, sekala do vysoké trávy mečem, vnímala neexistující bytosti, hrála si, byla aktivně zvídavá a v tomto ohledu naživu či si nadále udržovala svůj svět; se ráno dlouze válím na gauči a pak mi dělá problém se překulit na záda, abych se vyvarovala proleženin. Nepraktikuji ovšem žádný druh obrany proti zakrnění mozku.
Přestala jsem věřit na kouzla?
Já...nevím. Ano. Ne. Ano.
A toužím, aby tomu tak nebylo.
Nedělám věci, které mám ráda. Proč?
Proč.
Nemá to smysl. Má?
Nemám na to času a sil. Mám?
Jsem příliš přízemní, vzletné myšlenky bolí. Ale bez nich je člověk prázdný.
Jsem dostatečně otupělá na to, abych se netrápila tím, že jsou mé sny pouze iluzí bez šance na implementaci. Dostatečně cynická na to, abych své vize spláchla do záchodu, jakožto zbytečný a marný balast. Dostatečně přízemní, abych se nesnažila zabít, či jinak vysvobodit.

A o to mne to všechno trápí víc.


Další články


Kam dál

Reklama