Až do konce

17. března 2018 v 15:23 | Šíryen |  Asinihilismus
Zvláštní.
Bojím se o tebe mnohem více, než o sebe.
Možná z toho důvodu, že kdybych nyní začala umírat, vím, že tu pro mne budeš. A pak už mi to bude jedno. Budu tě mít až do úplného konce a nic jiného nepotřebuji. Nic jiného nemá takovou hodnotu.
Ale kdyby se něco stalo tobě, co bude pak? Budu tu pro tebe až do konce a na ničem jiném nebude záležet. A potom? Třeba už žádné potom nebude. Jaká je pravděpodobnost, že bude nějaké potom?
Vždyť v tu chvíli skončí svět, Vesmír se sbalí do sebe, aby mohl znovu expandovat a čas začal jít odznovu. Až do bodu, kdy se opět narodíme, zamilujeme, zemřeme, aby pak mohl nastat nový a další čas.
Strachu to nepomáhá, hypotézy se různí.
Mnohem horším, než vědomím vlastní smrtelnosti, je nyní zdánlivá jistota toho, že zemřeš ty.
Nemohu být bez tebe.

Jak dokážete žít a mít přitom na paměti, že to jednou skončí a celý váš svět se zhroutí..?
A ta chvíle nastane. Zanedlouho a nevyhnutelně.


And coded conversation, half baked and tired,
left us sleepy on blacktops burning the motor mile.
 

Mečem

17. března 2018 v 3:20 | Šíryen |  Asinihilismus
Kde jsou chvíle, kdy jsem chtěla být Larou Croft…. Anna Valerious (i Van Helsing, i hrabě Drákula), Kidagakash, Marina (i Sindibád), Kailey (i Garrett), Trinity (ba sám Neo), Mononoke (i Ashitaka), Beatrix Kiddo, Fantaghiro, Lucy z Elfen Lied, Samantha Carter, Del Spooner, Éowyn, Jim Hawkins, Neytiri (i Jake Sully), Anastasia Romanov, Ollowain, Kadlin Alfadasdottir, Obilee, Anita Blake, Graverobber… později Šíryen.
Vlastně stále chci být.
Ovšem namísto toho, abych objevovala světa kraj, sekala do vysoké trávy mečem, vnímala neexistující bytosti, hrála si, byla aktivně zvídavá a v tomto ohledu naživu či si nadále udržovala svůj svět; se ráno dlouze válím na gauči a pak mi dělá problém se překulit na záda, abych se vyvarovala proleženin. Nepraktikuji ovšem žádný druh obrany proti zakrnění mozku.
Přestala jsem věřit na kouzla?
Já...nevím. Ano. Ne. Ano.
A toužím, aby tomu tak nebylo.
Nedělám věci, které mám ráda. Proč?
Proč.
Nemá to smysl. Má?
Nemám na to času a sil. Mám?
Jsem příliš přízemní, vzletné myšlenky bolí. Ale bez nich je člověk prázdný.
Jsem dostatečně otupělá na to, abych se netrápila tím, že jsou mé sny pouze iluzí bez šance na implementaci. Dostatečně cynická na to, abych své vize spláchla do záchodu, jakožto zbytečný a marný balast. Dostatečně přízemní, abych se nesnažila zabít, či jinak vysvobodit.

A o to mne to všechno trápí víc.


Věčnost

12. března 2018 v 14:46 | Šíryen |  Asinihilismus
Naděje je konejšivý konstrukt.
Koťátko v dlaních,
křehké, spletené z milionů okvětních plátků sedmikrásek.
Nekonečné, cyklické šílenství, které strhává v koupelně ručníky.

Spát a pak ne.
A po chvíli znovu a znovu.
Volám, že nevím, co mám dělat. Že by beze mne bylo všem lépe.
Ale tiše, abych ho nevyděsila. Bojí se totiž dveří. A deky. A nechápe nohy. Sám má jen tři.
Nevím, co s tím mám dělat.
Znáš mne dobře na to, aby se to nedalo pochopit.

Lehla jsem si a seděla tam dvě hodiny, nějak to ustála.
Stála jsem tedy a nesedlo mi to.
Tak jsem utekla-odplazila.
Bezmocně-Neschopně.

Výraz v obličeji se roztříštil o kámen.
Je to blbost, proto nemá konce.
Způsobuje to všechno.
Koncept nedává smysl.
Celý.
Ani se nesnažím.

Venku honí motýly
z papíru
a prší, aby se jim lépe kvetlo.
Není k tomu důvod.
Zdánlivě.

Možná je cesta.
Strašně obtížná, nemyslitelná.
Pozor na koťátka.


Další články


Kam dál

Reklama